Motivy strachu se podle studie, na kterou upozornil publicista a poradce ministra zahraničí Pavel Šik, objevovaly v části klimatické komunikace Evropského parlamentu. Výzkum docentky Brusenbauch Meislové z Masarykovy univerzity se podle jeho facebookového příspěvku zaměřil na tiskové zprávy a příspěvky na síti X z let 2019 až 2024, v nichž Parlament zdůrazňoval vlastní aktivní roli. Šik výsledky zasazuje do své dlouhodobé kritiky politické rétoriky, která podle něj vytváří tlak na rychlé přijetí navrhovaných řešení a zužuje prostor pro debatu o jejich ceně a účinnosti.


Pro Šika však nejde pouze o četnost použitých výrazů. Za podstatné považuje také to, jakou roli si instituce v takové komunikaci přisuzuje a zda naléhavost sdělení ponechává prostor pro otevřenou diskusi.

„To už není jen občasné upozornění na riziko, nýbrž způsob, jak si instituce buduje vlastní důležitost. Svět je v ohrožení, situace se zhoršuje, musíme jednat okamžitě a většina v tehdejším Evropském parlamentu přesně ví, co s tím. Strach se tak nestává jen popisem problému, ale pomáhá prodávat politickou roli těch, kteří na něj upozorňují. V takové atmosféře se ovšem špatně diskutuje. Kdo chce znát náklady, ptá se na účinnost nebo nabízí jinou cestu, snadno dostane nálepku člověka, který „zdržuje“, „nechápe“ nebo „ohrožuje budoucnost“. Tohle známe i z válečné rétoriky. Když se pořád mluví o hodinách, které tikají, a katastrofě, která je za dveřmi, z debaty se vytrácí otázka, zda navržený postup skutečně funguje a zůstává pouze tlak na to, abychom kývli,“ píše publicista.


„A strach má ještě jednu vlastnost. Když se jím občané krmí dost dlouho, nemusí to znamenat, že začnou nějak jednat. Mohou prostě otupět. Mohou si říct, že už je stejně pozdě, nebo že každé řešení bude další účet, který zaplatí oni. Sama studie upozorňuje, že taková komunikace může posilovat bezmoc, únavu a polarizaci,“ upozorňuje Šik.

V další části příspěvku obrací pozornost k představitelům komunikačního aparátu a vedení Evropského parlamentu. Připomíná jejich funkce a politické vazby, zejména na Evropskou lidovou stranu (EPP). Jde o součást jeho interpretace institucionálního pozadí komunikace, nikoli o samostatný důkaz, že konkrétní politici rozhodovali o podobě jednotlivých sdělení.


V závěru se vrací k otázce, zda komunikace o závažných rizicích zároveň dostatečně vysvětluje navrhovaná řešení. Podle Šika by občané měli mít možnost posoudit nejen naléhavost problému, ale také účinnost opatření, jejich cenu a rozdělení nákladů.

„Když instituce opakovaně líčí hrozbu a současně sebe sama staví do role nepostradatelného zachránce, má smysl ptát se, kde končí informování a začíná politická reklama. Občané nepotřebují, aby je politici a instituce drželi v permanentním poplachu. Potřebují vědět, co se skutečně děje, co navrhovaná opatření dokážou, kolik budou stát a kdo za ně zaplatí. Strach může přimět člověka na chvíli poslouchat, ale důvěru si jím nikdo dlouhodobě nevynutí,“ uzavírá Pavel Šik.