Dne 4. listopadu 1848 přijala Francie ústavu, která měla chránit nově vzniklou republiku před návratem vlády jediného člověka. Poprvé umožnila občanům přímo volit prezidenta. Jenže právě první vítěz prezidentských voleb Ludvík Napoleon Bonaparte o tři roky později ústavu porušil, rozpustil parlament a vojenským převratem si zajistil další vládu. Z demokraticky zvoleného prezidenta se stal císař a Francouzi museli čekat dalších 117 let, než mohli znovu přímo rozhodovat o hlavě státu.

Únorová revoluce roku 1848 svrhla krále Ludvíka Filipa a otevřela cestu ke druhé republice. Prozatímní vláda 5. března zavedla všeobecné volební právo pro muže starší 21 let bez majetkového omezení. Počet oprávněných voličů vzrostl z přibližně 250 tisíc na devět milionů. Ženy však nadále volit nesměly.

Nově zvolené Ústavodárné národní shromáždění, tvořené přibližně 900 poslanci, připravilo ústavu, kterou 4. listopadu schválilo poměrem 739 hlasů proti 30. Prezident měl být volen přímo občany na čtyři roky a nesměl bezprostředně kandidovat znovu. Neměl ani právo rozpustit parlament. Ústava takový krok dokonce výslovně označovala za velezradu.

Tvůrci nového systému však ponechali zásadní slabinu. Prezident i parlament získávali mandát přímo od voličů, ale ústava nenabízela účinný způsob řešení jejich případného konfliktu. Parlament nemohl prezidenta běžným politickým hlasováním odvolat a prezident nesměl rozpustit parlament. Dvě demokraticky legitimované instituce se tak mohly dostat do neřešitelného střetu.


Když se začal blížit konec čtyřletého mandátu, Bonaparte narazil na ústavní zákaz bezprostředního znovuzvolení. Pokusil se proto prosadit změnu základního zákona. V červenci 1851 získal návrh ústavní revize podporu 446 poslanců, zatímco 278 hlasovalo proti. Přesto neprošel, protože ústava vyžadovala tříčtvrtinovou většinu hlasujících.

Politický konflikt měl také sociální rozměr. Konzervativní parlamentní většina v květnu 1850 zpřísnila podmínky volebního práva, čímž z voleb prakticky vyloučila přibližně tři miliony mužů, zejména chudších a často se stěhujících obyvatel. Bonaparte začal vystupovat jako jejich obhájce a požadoval obnovení širokého volebního práva. Současně však připravoval odstranění svých politických protivníků.

Dne 2. prosince 1851 provedl státní převrat. Datum symbolicky připomínalo korunovaci Napoleona I. v roce 1804 i jeho vítězství u Slavkova o rok později. Armáda obsadila strategická místa v Paříži, parlament byl rozpuštěn a představitelé opozice zatčeni. Odpor republikánů byl krvavě potlačen, následovalo pronásledování odpůrců a jejich deportace. Spisovatel Victor Hugo patřil k těm, kteří museli odejít do exilu.

Bonaparte poté svůj postup předložil lidovému hlasování. V prosincovém plebiscitu získal výraznou podporu, hlasování však probíhalo v prostředí represí, cenzury a omezené politické soutěže. Prezident tak využil hlasovací právo, které veřejně hájil, k legitimizaci odstranění demokratických institucí.

Nová ústava z ledna 1852 mu prodloužila mandát na deset let a soustředila rozhodující pravomoci do jeho rukou. Po dalším plebiscitu bylo obnoveno císařství. Dne 2. prosince 1852 se první přímo zvolený francouzský prezident stal císařem Napoleonem III.


Za třetí a čtvrté republiky proto prezidenta vybírali parlamentní zástupci. Ani založení páté republiky v roce 1958 neznamenalo okamžitý návrat přímé volby. Charles de Gaulle byl tehdy zvolen prostřednictvím zvláštního sboru přibližně 80 tisíc volitelů. Teprve ústavní reforma schválená referendem v roce 1962 obnovila přímou prezidentskou volbu. Francouzi ji poprvé využili v prosinci 1965, kdy ve druhém kole zvítězil Charles de Gaulle. Poprvé se přitom přímé volby prezidenta účastnily také ženy, které získaly volební právo v roce 1944.

Francouzská zkušenost z let 1848 až 1852 zůstává mimořádně poučná. Ukázala, že samotné svobodné volby nejsou dostatečnou zárukou zachování demokracie. Politik může získat silný mandát od občanů, a přesto následně odstranit pravidla, která jeho moc omezují.

Rozhodující otázkou proto není pouze to, zda byl politik demokraticky zvolen, ale také zda respektuje instituce, ústavu a právo společnosti jeho moc ukončit. Bonaparte získal důvěru milionů voličů, aby vedl republiku. Místo toho ji odstranil a vytvořil císařství.

Francie potřebovala 117 let, aby se vrátila k přímé volbě prezidenta. Poučení zůstává aktuální i dnes. Demokracie totiž může zaniknout nejen pod tlakem nepřátel zvenčí, ale také rozhodnutím člověka, kterého si občané sami zvolili.



Zdroje: 1. Élysée – Francouzská ústava ze 4. listopadu 1848⁠; 2. Francouzské Národní shromáždění – Vznik republikánské ústavy⁠; 3. Francouzské Národní shromáždění – Státní převrat 2. prosince 1851⁠; 4. Élysée – Ústava z roku 1852 a vznik druhého císařství⁠; 5. Élysée – Historie francouzských prezidentských voleb⁠