Práce z domova se ve státní správě během několika let změnila z výjimky v běžnou součást služebního režimu. V roce 2024 ji umožňovalo 84 procent služebních úřadů, tedy 135 ze 160. Dohodu o výkonu služby z jiného místa mělo 18 901 státních zaměstnanců, přibližně 31 procent všech státních zaměstnanců. V roce 2023 přitom home office umožňovalo jen 54 procent služebních úřadů.

Rozsah se mezi institucemi výrazně liší. Podle zjištění serveru iDnes umožňuje například Ministerstvo práce a sociálních věcí až tři dny práce z domova týdně. Státní ústav pro kontrolu léčiv rozšířil možnost home office až na čtyři dny týdně a podle úřadu ji využívají přibližně dvě třetiny pracovníků.

Samotný home office přitom není problém. U analytiků, právníků, IT specialistů, ekonomů nebo pracovníků zpracovávajících plně digitální agendu může být racionálním způsobem organizace práce. Zásadní otázka je jiná: dokáže stát prokázat, že za dobu strávenou doma dostává stejný nebo vyšší výkon než při práci na úřadě?

Home office se rozšířil. Jednotná čísla o výkonu chybějí


Na širší problém s měřením kvality a efektivity státní služby letos upozornil Nejvyšší kontrolní úřad. Zjistil, že téměř 61 procent služebních úřadů nezavedlo ve stanoveném termínu požadovaný minimální standard efektivního řízení. Informační systém o státní službě podle NKÚ navíc neposkytuje potřebná data k hodnocení jejího stavu. Ministerstvo vnitra přitom v letech 2015 až 2024 vynaložilo na profesionalizaci a zvyšování kvality státní služby více než 873 milionů korun.

NKÚ nekontroloval produktivitu home office a nebylo by správné jeho závěry takto interpretovat. Kontrola ale ukazuje podstatnější slabinu. Stát rozšířil flexibilní způsob práce ve chvíli, kdy stále nemá dokonale zvládnuté jednotné měření efektivity vlastních úřadů. Podobný problém ukázala digitalizace Úřadu práce. Elektronické nástroje sice podle NKÚ zvýšily komfort klientů, zaměstnancům však práci automaticky neurychlily a některé chyby v elektronických žádostech jim naopak přidaly další úkony. Modernizace tedy sama o sobě ještě neznamená vyšší produktivitu.

Výzkum home office neodsoudil. Produktivitu ale neměřil

Argumentovat nelze ani opačným extrémem, tedy tvrzením, že úředník pracující doma automaticky pracuje méně. Česká studie zveřejněná letos v časopise Current Psychology zkoumala 984 pracovníků veřejného sektoru. Výsledky neukázaly, že by práce na dálku vedla k poklesu pracovní angažovanosti. Průměrné skóre angažovanosti bylo v době pandemie dokonce přibližně o 11 procent vyšší než před ní.


To znamená, že dnes nemáme důkaz, že home office státní správě škodí. Stejně tak ale není na centrální úrovni doloženo, že masivnější využívání práce z domova přineslo měřitelný růst produktivity. Taková data by přitom stát měl mít.

U každé větší agendy by mělo být možné porovnat počet zpracovaných případů, dodržování lhůt, chybovost, dostupnost zaměstnance a případně spokojenost klientů při práci z kanceláře a z domova. Bez podobného porovnání se debata redukuje na dojmy zaměstnanců, politiků a veřejnosti.

Ani náklady home office nejsou tak jednoduché

Do debaty vstupují také peníze. Zde je třeba opravit častou představu, že každý státní úředník automaticky dostává při práci doma peníze na elektřinu, vodu či vytápění. Pro zaměstnance v pracovním poměru stanoví zákoník práce možnost náhrady skutečných nákladů nebo paušální náhrady. Pro rok 2026 činí zákonný paušál 4,70 koruny za každou započatou hodinu práce na dálku a vychází například z nákladů domácnosti na energie, vodu a teplo.


Není tedy možné jednoduše vynásobit téměř 19 tisíc státních zaměstnanců částkou 4,70 koruny za každou hodinu home office a tvrdit, že tolik stát automaticky platí. O to důležitější ale je zjistit skutečnost přímo u jednotlivých úřadů: zda náhrady vyplácejí, komu, podle jakého právního režimu a kolik je práce z domova ročně stojí.

Vedle přímých náhrad je navíc nutné počítat i druhou stranu bilance. Home office může snížit potřebu kancelářských prostor, energie na úřadech nebo některé provozní náklady. Pokud však zaměstnanec dál disponuje plnohodnotným pracovním místem v kanceláři a několik dní týdně pracuje doma, nemusí se tato úspora vůbec projevit.

To je klíčová otázka celého tématu. Ne zda má úředník sedět pět dnů týdně v kanceláři, ale zda stát umí spočítat, co mu home office přinesl a co jej stojí. Stát dnes dokáže říci, kolik úředníků má práci z domova povolenou. Měl by stejně jednoduše dokázat odpovědět, zda vyřizují agendu rychleji, stejně nebo pomaleji, zda se změnila kvalita služeb občanům a kolik celý systém stojí.

Pokud tato čísla jednotlivé úřady mají, měly by je zveřejnit. Pokud je nemají, pak je problém podstatně větší než několik dní práce z obývacího pokoje. Stát by totiž poskytoval stále rozšířenější pracovní benefit, aniž by dokázal přesvědčivě vyčíslit jeho cenu a ověřit jeho skutečný přínos.



Zdroje: 1. Vláda ČR – Výkon služby z jiného místa, údaje za rok 2024⁠; 2. NKÚ – Profesionalizace státní služby stála přes 873 milionů korun⁠; 3. Current Psychology – The impact of remote work on employee engagement in the Czech public sector⁠; 4. Zákon o státní službě – náhrady při výkonu služby z jiného místa⁠; 5. MPSV – Paušální náhrada při práci na dálku pro rok 2026⁠; 7. iDNES.cz – Až tři dny týdně doma. Soukromníci home office omezují, ve veřejném sektoru roste⁠