Otázka proto nestojí, zda máme data. Otázka zní, zda s nimi dokážeme pracovat dostatečně rychle. A zkušenost posledních let naznačuje, že právě zde má český systém zásadní slabinu.

Základní proces vypadá jednoduše. Vzorek se odebere v terénu, analyzuje se v laboratoři, výsledky se vyhodnotí a stát reaguje. Realita je však složitější a pomalejší.

Data vznikají ve zdravotních ústavech, které provádějí laboratorní analýzy. Následně putují ke Státnímu zdravotnímu ústavu, kde se vyhodnocují. Až poté se dostávají k hygienické službě, která rozhoduje o opatřeních.


Časová prodleva: nejdražší faktor krize

Pandemie covidu ukázala, že největší slabinou systému není nedostatek informací, ale jejich pozdní využití. Každé opožděné rozhodnutí znamená další šíření infekce a další ztráty.

Na tuto skutečnost upozorňuje i zdravotní ekonom Jakub Hlávka, podle kterého Česko během pandemie „extrémně prodělalo – ekonomicky i lidsky“. Klíčový problém přitom nebyl jen virus, ale nepřipravenost systému.

Jeho slova jsou varující: „Když pak přijde krize, vytváříme pracovní skupiny, tvoříme všechno od nuly a ztrácíme drahocenný čas.“ To není jen kritika minulosti. To je popis současného stavu.

Česká republika totiž vstupuje do dalších krizí bez toho, aby provedla hlubší analýzu toho, co se během covidu nepovedlo. A co je ještě závažnější - opírá se o pandemický plán z roku 2011. To znamená, že stát pracuje s dokumentem starým přibližně patnáct let, který byl navíc připravován především pro pandemii chřipky, nikoli pro komplexní globální krize typu covidu.

Moderní systémy veřejného zdraví dnes fungují na principech rychlé digitalizace. Data se sbírají automaticky, sdílejí v reálném čase a okamžitě se vyhodnocují.

Česká realita je jiná. Data existují, ale jsou rozptýlená mezi více institucemi. Jejich sdílení není vždy okamžité a velká část práce závisí na lidské koordinaci. To zpomaluje celý proces. Vzniká tak paradoxní situace. Česká republika má dostatek informací, ale nedokáže je vždy využít včas. A právě v tom spočívá jeden z největších problémů celého systému.

Improvizace místo strategie

Pandemie není jedinou hrozbou. Stejné slabiny by se projevily i při kontaminaci vody, rozsáhlé havárii nebo při válečném konfliktu. V těchto situacích je klíčové, zda stát disponuje jasným plánem a připraveným systémem. Česká zkušenost však ukazuje něco jiného.

Místo připravené struktury často vznikají nové pracovní skupiny, nové postupy a improvizovaná řešení. To znamená ztrátu času právě ve chvíli, kdy je čas nejcennější.


Česká republika má systém, který dokáže zdravotní hrozby identifikovat a odborně popsat. Ve chvíli, kdy je však potřeba rychlá reakce, naráží na své limity. Složitá struktura, víceúrovňové řízení a zastaralé plánování zpomalují rozhodování. Máme data, ale neumíme je vždy rychle využít.

Zcela zásadní roli v tomto systému má hlavní hygienička Barbora Macková, která je vrcholným odborným i řídicím článkem ochrany veřejného zdraví. Právě tato funkce by měla nést hlavní odpovědnost za aktuálnost pandemického plánu, připravenost systému i schopnost reagovat na budoucí krize. Barbora Macková byla do funkce jmenována vládou 12. června 2024 a nastoupila 15. června 2024. To znamená, že má již dostatečný časový prostor k tomu, aby zásadní problémy systému pojmenovala a začala řešit. 

Otázka proto nestojí jen na kvalitě samotného systému, ale i na tom, jak aktivně je řízen. Pokud Česká republika stále pracuje s plánem z roku 2011 a nemá jasně aktualizovanou strategii pro další pandemii, je na místě ptát se, proč se tato situace nezměnila a kdo za ni nese odpovědnost.