Přečetl jsem si v Právu, dříve Rudém, v tomto týdnu dva články věnované výročí 25. února 1948. Zejména v článku K. Hvížďaly jsou jisté historické nepřesnosti. Ano, je pravdou, že prezident Beneš byl těžce nemocný po několika záchvatech mrtvice, ale vyčítat mu, že měl razantně čelit tlaku komunistů, kteří se dožadovali podle ústavy doplnění vlády K. Gottwalda o nové ministry za ministry tzv. pravicových stran, není korektní. Ano, noví ministři plně vyhovovali komunistům a jejich snaze prosadit „diktaturu proletariátu“. Zabránit tomu by ovšem nebyl schopen ani úplně zdravý prezident.

Na rozdíl od obou pánů autorů článků o 25. únoru 1948 v Právu, jsem měl před lety možnost hovořit s některými bývalými, předúnorovými poslanci a činiteli Národně socialistické strany (byl jsem léta členem Čs.strany socialistické) a  později i Sociální demokracie. Všichni unisono se tito pánové shodovali – a to je také můj dnešní, konečný názor -, že podání demise ministrů demokratických stran bylo unáhlené a mírně řečeno hloupé. Neměli totiž dohodnutý ani společný postup se všemi nekomunistickými ministry tak, aby odstoupila nadpoloviční většina členů vlády. Jen tak by byl Klement Gottwald podle ústavy povinen skončit jako předseda vlády také. Ti, kdo celou demisi vymysleli (byli to ministři Nár.soc.strany) kvůli zámince, která byla širší veřejnosti málo pochopitelná (odvolání několika vysokých policejních důstojníků nekomunistické orientace, komunistickým ministrem vnitra a jejich nahrazení komunisty), měli projevit více trpělivosti. Je zřejmé, že komunisté by další svobodné volby, ke kterým mělo dojít v květnu 1948, již nepřipustili.

Ale takto po přihrávce od ministrů Národně socialistické, Lidové a Slovenské demokratické strany nemusela KSČ  ani promýšlet, jak uskutečnit násilný převrat ještě před předpokládanými volbami. Výměna ministrů proběhla v podstatě v demokratických kulisách při dodržení platné ústavy. Prezident se dostal jistě pod obrovský tlak jak komunistů, kteří hrozili občanskou válkou, tak zkomunizovaných mas, které ovládly náměstí čs. měst. Také na Pražském hradě se usídlily „dělnické milice“. Edvard Beneš tak byl de facto zajatcem komunistů,  bez podpory politických přátel. A bylo jedno, zda byl nemocen či nebyl, ale v každém případě se musel zachovat jako odpovědný politik, který nemůže připustit občanskou válku, ve které by demokraté ostatně tahali za kratší provaz. Komunistický teror by – alespoň podle pamětníků, kteří ty dny zažili, a kteří většinou skončili v emigraci – by se vystupňoval nejspíš až do fyzické likvidace desítek politických odpůrců. Ti z politických odpůrců, kteří chtěli přežít, měli vesměs možnost krátce po únoru 1948 emigrovat. Dokonce je pravděpodobné, že jejich emigraci komunisté když ne podporovali, tak aspoň tolerovali.

To, co bylo neústavní na komunistickém převzetí moci v únoru 1948, bylo protizákonné ustavení tzv. akčních výborů Národní fronty. Tyto akční výbory prováděly široce pojaté čistky, na základě kterých byly vyloučeny z politického života desítky tisíc lidí. Tito lidé pak byli následně většinou perzekuováni a kriminalizováni. Jak komunistický režim v únoru 1948 začal – tedy na ulici – tak také skončil. V listopadu roku 1989 byl komunistický režim smeten vlnou lidového hněvu na náměstích čs. měst, která nešla zastavit.