Někdo ze čtenářů možná namítne: jen ho nechte, ať žije sám. Nemluvte jiným do života. Co na tom, že jsou lidé osamělí za dveřmi svých bytů, ve svých nemocničních pokojích, na svých chatách na koncích vsí? Proč by se do jejich samoty měl vůbec někdo plést? Jenomže právě v těchto věcech by se společnosti měla do života svých občanů plést. A možná i stát a některé jeho instituce. Už proto, že stát mnoha svými rozhodnutími za zahánění lidí do izolace může. 

A v čem problém? Osamělost doloženě znásobuje vznik kardiovaskulárních nemocní, infarktů a mrtvic. Zvyšuje pravděpodobnost vzniku demence a Alzheimerovy nemoci. Osamělost vede k závislostem všeho druhu, k vyšší spotřebě psychofarmak, k sebepoškozování a k pokusům o sebevraždu. Osamělost zhoršuje léčení a hojení všech chorob, jizev a nemocí. Společnost rozbitá na osamělé jedince přináší závažné negativní externality, dopadající i na ty neosamělé. A nakonec: osamělí lidí dřív umírají. To nám má být jedno? 

Co člověk nepoužívá, to zakrní. Co nevyužíváte opakovaně, o to dříve či později přijdete. Když bydlíte v bytě se ženou nebo s mužem, s rodiči či s dětmi, musíte se více či méně omezovat. Musíte druhému ustupovat, spolupracovat s ním, třeba jen na tom, abyste se domluvili, kdo se jak může roztahovat na kuchyňské lince, které nádobí je určeno pro jakou aktivitu, z kterého hrníčku se co pije. V domácnosti s druhým nejde nekomunikovat. I když se s rodinnými příslušníky čas od času nepohodnete, neustále se učíte komunikovat, obrušujete hrany, ustupujete, učíte se prosazovat svou a vyjít spolu. Když ale žijete sami, kupujete si jídlo a věci přes internet, pracujete z domova a snažíte se minimalizovat kontakt s lidmi, odnaučíte se s druhými jednat. Spoléhat na ně. A přestává být spolehnutí na vás. Když dlouhodobě nepoužíváme nějaký orgán, zakrní. Když nepoužíváme soužití, komunikaci, pospolitost, přestaneme druhé potřebovat. A oni nás.

Někde zřizují ministerstva pro osamělost a vládní zmocněni pak vymýšlejí, jak z opuštěného jedince učinit zase člověka společenského. Jinde se stavějí komunitní byty, studenty posílají k opuštěným seniorům, lékaři předepisují společné sociální aktivity, země podporují komunitní centra a obecní hospody. Architekti navrhují města s parky a lavičkami u sebe a všichni svorně konstatují, že společenský blahobyt má i své stinné stránky. Instituce jednou rukou demonstrují, jak jim záleží na pospolitosti, druhou rukou ji urychlují.   

Žijeme v tak bohaté společnosti, že si můžeme dovolit žít sami, pracovat z domova, nakupovat online. Přestáváme spolu mluvit, protože se přestáváme potřebovat. A přestáváme být ochotni snášet náklady, které vzájemnost přináší. A tak se vzdáváme výnosů téhož. 

Vedle blahobytu k současnému stavu odlidštěnosti přispívají sociální sítě. Učí nás, že si dokážeme vystačit sami. Umělá inteligence je tak milá, vstřícná a vždy připravená na rozhovor s námi, že jí už mnozí mladí lidé dávají přednost před svými vrstevníky. A tak se prohubuje desocializace.

Desocializace je důsledek procesu, kterým stát přímo i nepřímo, vědomě i plánovitě, explicitně i vskrytu rozbíjí vzájemnost a soudržnost. Individuální svobody tím neposiluje, naopak oslabuje schopnost lidí společně své individuální svobody hájit. Důsledkem je stav, v němž člověk ztrácí sociální návyky a mezilidské vazby. Jde o odcizení člověka ze společnosti. Osamělý jedinec postupně zapomíná, jak fungovat mezi lidmi, potrácí své sociální role (role rodiče, role zaměstnance, role partnera, manžela, souseda, kamaráda) a izoluje se. 

Desocializace je pomalý, plíživý a nebezpečný proces. Nebezpečný tím spíše, že neprobíhá za pozornosti bližních, ale v naprosté izolaci. A ještě ke všemu jej mnozí považují za klad. Konečně mohu žít sám, sama. Nikdo po mně (zdánlivě) nic nechce, nikdo na mě nemluví, nikomu se nemusím přizpůsobovat. Můžu si dělat, co naprosto chci, nebo si to aspoň myslím. Jsem však ve skutečnosti bezmocnou hříčkou v rukou sociálních inženýrů.

A najednou je tady začarovaný kruh. Když senior zůstane sám v bytě, třeba protože mu zemřel manželka, nikdo jej doma nenavštěvuje, nic ho ven za jinými netáhne. Pak ztratí motivaci vyjít z domu a jeho sociální dovednosti začnou atrofovat a pomalu vymizí. Podobně jako sval, který se nepoužívá. Náš senior nebo zavržený mladík se tedy začne cíleně stranit lidí, protože ví, že by s nimi stejně neuměl komunikovat. Podobnou cestou do bolestné osamělosti jsou závislosti a psychické poruchy, těžká deprese či propadnutí drogám nebo alkoholu. Ty často vedou k tomu, že člověk za sebou spálí všechny mosty, uzavře se do svého světa a okolí přestává rozumět. Osamělostí trpí i lidé propuštění z vězení nebo po dlouhodobé hospitalizaci, ženy na mnohaleté mateřské dovolené, zelené vdovy za vysokými ploty nebo mladí lidé generace singles, která se při práci z domova může uzavřít do online bubliny.

Kdo žije osaměle na vesnici, ten je na tom paradoxně lépe než samotáři ve městě. Ačkoliv se zdá, že města jsou lidskými mraveništi a není problém kohokoliv potkat, individualizace, omezené sobectví, nezájem a zaměření jen na svůj život činí samotu ve městě nesnesitelnější, než je ta na vesnici. Na venkově může někdo bydlet sám v domku a po většinu času osamotě okopávat cosi na zahradě. Ale jakmile vesnický člověk vyjde před vrátka nebo se vypraví do konzumu, vesnice jej pozorně sleduje a mnohem dřív než ve městě navazuje kontakt a komunikuje. Vesnice zaregistruje, že soused nevychází. Zajímá se, co s ním je, nabídne pomoc. 

Ale lidé se odnepaměti stěhovali z vesnic do měst a tento trend pokračuje. Mnohé venkovské oblasti se vylidňují, sociální nákaza osamělosti tak narůstá. Samota je nový mainstream. Vskutku tu máme nový typ člověka, který nic nikoho nepotřebuje? Některé feministky to říkají nahlas. Samota je pohodlná, efektivní, svobodná, ochranitelská. V některých velkých městech už počet jednočlenných domácností přesáhl polovinu a stárnutí evropské populace jen problém zvýrazní. Dotkne se mnoha oblastí společnosti – zdravotnictví, sociální sféry, architektury, dodávky služeb i výrobků, cestování, dopravy, stavebnictví. Docela jinak se totiž vyrábí a nakupuje pro čtyřčlennou rodinu, která u nás byla donedávna standardem, a jinak pro jednotlivce, kterému tříkilový pytlík prášku na praní vystačí na deset let. Společnost se na tyto změny musí minimálně připravit, a politici s ní. A uvědomit si, do jaké míry je tento proces spontánní a do jaké míry je postrkován různými státními i polostátními institucemi.

Asi nereálné je přání, abychom byli schopni i resocializace – tedy návratu samotářů zpět do pospolitosti. Jenomže to je dlouhodobá mravenčí práce, s níž jsme u nás ještě vůbec nezačali. Tak proto jsme aspoň v Senátu nedávno uspořádali kulatý stůl na téma osamělosti a nyní ze všech příspěvků připravujeme sborník. Snad přinese i ponaučení. Že k dobrému lidskému životu druhé potřebujeme. Už jenom proto, že nás ti druzí učí pokoře, trpělivosti, schopnosti změnit perspektivu. Protože lidský druh vznikl jako společenský. Sám člověk neznamená nic. Teprve ve skupině a ve spolupráci zvládne a vydrží všechno.