Svátek má: Igor

Komentáře

Co udělá Rusko?

Před pár dny, ve stínu tzv. šestého balíčku sankcí EU, který obsahuje další významné sankce proti Rusku, se prezident Putin rozhodl přijmout protiopatření vůči zemím EU a USA (a dalším zemím, které se připojily k sankcím).

Uložil ruské vládě zpracovat do deseti dnů seznam protisankcí. Do této chvíle Putin a Rusko vlastně nereagovali, kromě slovních výpadů, na sankce Západu vůči Rusku. A že to jsou sankce velmi tvrdé, o tom není třeba se vzájemně přesvědčovat.

Cílem sankcí bylo, ačkoliv to nikdo zcela otevřeně nevyslovil, vytvořit v Rusku podhoubí, když ne pro změnu režimu, tak pro změnu v čele ruského státu. Samozřejmě ideálem pro Západ by byl prezident Ruska typu Jelcina, který by byl v zásadě pasivní a strategické záměry Západu a zejména USA by míjely jeho mysl.

Zatím to vypadá, že Putin má, podle nezávislých agentur pro výzkum veřejného mínění, podporu 80% ruského obyvatelstva. Autoři zdrcujících sankcí v Bruselu a ve Washingtonu nechápou totiž vůbec mentalitu ruského obyvatelstva. To, když je pod tlakem zvenčí, se semkne kolem svého vůdce, pokud je to skutečný lídr (bráno ruskýma očima).

A tak se kolem Stalina semkl sovětský lid po invazi fašistického Německa v červnu 1941. Nebylo to proto, že by Stalin byl veškerým svým lidem milován, ale prostě proto, že Rusko čelilo útoku ze zahraničí.


Prostě Rusové mají specifickou mentalitu, kterou je potřeba vnímat. A to jak sovětská armáda ustupovala v roce 1941 až k Moskvě, aby poté u Moskvy provedla protiofenzivu, může nastat i nyní. Dnes můžeme očekávat podobné tvrdé direkty Ruska vůči zahraničním odběratelům jeho surovin ze zemí Západu.

Mluvit o porušování mezinárodního práva a porušování uzavřených smluv ze strany Ruska nemá žádný smysl, protože v očích Ruska Západ všechny tyto smlouvy v podstatě pošlapal a porušil i mezinárodní právo.


Samozřejmě, že ne na úrovni agrese vojenského charakteru, jako to učinilo Rusko vůči Ukrajině, ale i mezinárodní sankce, pokud nejsou nařízeny Radou bezpečnosti OSN, jsou v rozporu s mezinárodním právem.

Co lze očekávat?


Je zřejmé, že velká část států Evropské unie zjistí, že může ukončit odběr ropy z Ruska již do konce tohoto roku. Pokud tomu tak bude, nedivil bych se, kdyby vůči těmto státům uplatnili Rusové také embargo na dodávky zemního plynu. Bylo by dobré, aby si evropské politické elity uvědomovaly, že do Evropy proudí zhruba jen jedna čtvrtina plynu, který Rusko vytěží. A že velmi pravděpodobně významná část plynu, který by Rusko nedodalo do Evropy, by mohla skončit např. v Číně, v Indii nebo v jiných státech, pokud bude ruský zkapalněný plyn dodáván za konkurenceschopné ceny. Česko v tuto chvíli má ve svých zásobnících plyn maximálně na měsíc svého provozu. Pokud by byly zastaveny jeho dodávky, po měsíci bychom museli uzavírat významné části českého průmyslu, což by vedlo k fatálnímu poklesu produkce, počínaje ocelárnami, automobilkami, cementárnami, výrobnami stavebnin atd. a na trhu práce by se objevily statisíce nezaměstnaných.

Konec konců tato situace může nastat již tehdy, když odběratel ruského plynu, od kterého kupuje následně plyn Česko, nebude chtít zaplatit Rusku v rublech. Respektive podle platebních podmínek, které si Rusko stanovilo. To znamená, přesunout devizy za dodávky plynu do Gazprombanky a tyto budou pak proměněny za rubly. Pokud by toto zúčtování bylo provedeno v zahraničí a v cizí měně, byly by platby za ropu a zemní plyn zabaveny západními bankami v rámci sankcí. Tato hra na sankce ze strany Západu je hrou, která dobře začíná a špatně končí. Zejména když protistrana přistoupí k protisankcím.

Součástí protisankcí konec konců může být požadavek plateb v rublech také za jiné strategické suroviny, které Rusko vyváží. V první řadě se jedná o pšenici z letošní sklizně. Očekává se, že ruský vývoz pšenice může být tak jako v předchozích letech 25 – 30 milionů tun. Pokud se nepodaří dosáhnout udržitelného mírového uspořádání mezi Ruskem a Ukrajinou do začátku sklizně obilí na Ukrajině, Ukrajina nebude schopná přes své přístavy, které jsou de facto pod přímou či nepřímou kontrolou Ruska, vyvážet své obilí do světa (loni to bylo cca 10 milionů tun). Po železnici vyveze přes polské a další přístavy maximálně několik settisíc tun obilí. Svět tedy bude větší měrou než kdy předtím závislý na vývozu ruského obilí.



Rusko může nepochybně také požadovat platby v rublech za strategické suroviny, průmyslové kovy, které těží. A které jsou potřebné pro průmysl Západu (zj. nikl a palladium).

Poměrně paradoxní je, že Ukrajina, přes kterou vedou produktovody z Ruska směrem na západ, ráda hovoří o tom (ministr zahraničí Kuleba), že ten, kdo je proti přerušení odběru ropy z Ruska, je vlastně „komplicem válečných zločinců“, rozumí se z Ruska.


Pan Kuleba, ale nemá odpovědnost ani za české obyvatelstvo, ani za obyvatelstvo jiných zemí Evropské unie. Především by se měl starat o blaho vlastního obyvatelstva. A pokud je to tak akutní potřeba z hlediska ministra Kuleby, tak nechť vláda, jíž je součástí, rozhodne o přerušení dodávek v produktovodech, které proudí z Ruska do západní Evropy na jejím území. Jiným káže vodu a sám pije víno. Samozřejmě, že za transit ropy a plynu dostává Ukrajina od Ruska stále významné platby.

Jsem rád, že česká vláda, respektive premiér Fiala, přistoupil k problému přerušení odběru ropy z Ruska realisticky. To znamená, že vláda si vyžádala dvou až tříletý odklad přerušení dodávek ropy z Ruska. To je vcelku rozumný přístup, který, přiznám se, jsem s ohledem na spíše válečnickou rétoriku vlády, neočekával.


Tento drobný záblesk realismu v politice české vlády by měl dále gradovat. Není jistě v našem národním zájmu, abychom významným způsobem utlumili hospodářství prakticky ve všech sektorech, což by mohlo způsobit okamžité odpojení dodávek od ruského plynu.

Jedním z prvních kroků, které to vyžaduje, je konec válečných operací na Ukrajině. V zásadě je jedno, kdo bude zprostředkovatelem míru mezi Ukrajinou a Ruskem. Zda to bude Turecko, Izrael anebo Čína. Ale je potřeba tato jednání rychle zahájit. Nesmiřitelnost, která zaznívá z obou stran, není na místě. Zdá se, že ruské jednotky na východě Ukrajiny pomalu ale jistě dosahují vytyčených válečných cílů. Těmi jsou - podle mého názoru - především obsazení území Luhanské a Doněcké oblasti a jihu Ukrajiny, přiléhajícího ke Krymu. Tedy oblastí převážně s ruskojazyčným či ruským obyvatelstvem. Stojí za připomenutí, že tyto oblasti byly připojeny k Ukrajinské sovětské socialistické republice v roce 1922 Leninem a Stalinem, což byl jeden z aktů jejich sociálního inženýrství. A v roce 1954 připojil první tajemník ÚV komunistické strany N. Chruščov k Ukrajině také převážně ruskojazyčný a ruský Krym.

Samozřejmě, boje na východě Ukrajiny mohou pokračovat mnoho měsíců a třeba i let. Zdá se, že Rusko neprojevuje známky velkého vyčerpání, které bych po zdrcujících sankcích očekával.

A teď se bohužel dostáváme do fáze, kdy začnou Západ, včetně naší země bolet i ty ruské protisankce… je potřeba být na ně alespoň mentálně připraveni.

Jiří Paroubek