Svátek má: Barbora

Komentáře

Devatenáct let svobody

Devatenáct let si můžeme svobodně připomínat události srpna 1968. Devatenáct let svobody, která se k nám po krátkém intermezzu z let 1968 a 1945-48 po dlouhé době vrátila.

Celé dlouhé dvě generace, vyrůstaly v totalitě, ať již fašistické anebo komunistické. Jsme právě v období, kdy dorůstá nová generace. Generace nezatížená dlouhou dobou nesvobody, generace, která ví o minulosti pouze to, co jsme jí dokázali zprostředkovat. Co bychom chtěli, aby si naše děti o roce 1968 pamatovali?

V roce 1968, 23 let po nejhrůznější válce, kterou lidstvo poznalo, byli právě mladí lidé tou nejvýznamnější hybnou silou, která hledala jiný koncept vývoje společnosti téměř na celém světě než tehdejší establishment. Ať už se jednalo o Paříž, New York, Tokio, nebo Bělehrad či Prahu, mladí toužili po svobodě, po spravedlnosti, po tom, co cítili, že je skutečně významné pro svět, do kterého dorůstali. Připomněli svým rodičům, co jsou skutečné hodnoty.

Stejně jako v ostatních částech světa se také mladí v tehdejším Československu hlásili o svá práva a rodiče se k nim připojovali. V lednu 1968 a ostatně až do dubna 1969 nešlo v Československu, uvnitř jeho Komunistické strany, o nějaké komunistické manipulace. Nebyl to obvyklý boj o moc mezi komunistickými pohlaváry. Spontánně, nekoordinovaně, vedeni společnou touhou po svobodě, po pravdě, po očistě společnosti od hrůzných padesátých let, československý lid zahájil to, co se označovalo jako obrodný proces společnosti, co bylo známo jako Pražské jaro.

Lidé se pomalu učili znovu debatovat, učili se znovu pluralitě. Uvolňovalo to ve společnosti obrovské množství energie, kterou po léta museli lidé v sobě zadržovat a tlumit.

Tyto projevy se samozřejmě odrazily i na lidech s levicovým smýšlením. Tradice, kterou si v sobě členové v té době v Československu neexistující sociální demokracie uchovali, mohla být konečně obnovena. Strany, která skončila nedobrovolně po únoru 1948 a mohla působit jen v zahraničí. Na jaře 1968 se skupina předúnorových členů sociální demokracie, tvořená vesměs nedávno propuštěnými politickými vězni, pokusila obnovit činnost Československé sociální demokracie. V čele této skupiny byl Zdeněk Bechyně, syn předního prvorepublikového sociálně demokratického politika, voják naší západní armády a politický vězeň padesátých let. Tato skupina poukázala na skutečnost, že likvidace zbývající části naší strany násilným včleněním do KSČ v červnu 1948 nebyla provedena v souladu s organizačním řádem - stanovami soc. dem., a je tudíž neplatná. V dubnu 1968 byl ustaven pětičlenný přípravný výbor pod Bechyňovým předsednictvím (jeho dalšími členy byli František Čoupek, Josef Munzar, dr. Josef Veverka a také můj osobní přítel Přemysl Janýr) a zároveň další, paralelní pětičlenný výbor, který měl zajistit založení Masarykova sdružení pro demokratický socialismus v případě, že by se nepodařilo stranu obnovit.

Komunisté však nebyli slabí, ani idealističtí. Velmi dobře si uvědomovali nebezpečí, které by obnova sociálně demokratické strany v roce 1968 pro politický monopol KSČ znamenala. Takový zásadní průlom do mocenského monopolu komunistů a poúnorového politického systému nemohla ani reformní KSČ dovolit. Komunisté citlivě vnímali, jak česká demokratická veřejnost včetně mnoha kulturních osobností tyto kroky sociální demokracie směřující k obnovení své činnosti sleduje a vyjadřuje jim svou podporu. Začátkem července 1968 publikovaly Literární listy výzvu třiceti z nich, mj. Jaroslava Seiferta, Václava Černého, Jana Procházky, Václava Havla, Josefa Škvoreckého, Anny Masarykové, Ivana Svitáka, Josefa Kemra, Alfréda Radoka a Václava Vosky a dalších osobností a zajistili ji publicitu i v jednom z nejpopulárnějších časopisů „Pražského jara“ – týdeníku Student. Komunisté aktivně a systematicky snahu o obnovu sociální demokracie torpédovali. V Brně byla v režii KSČ svolána schůze, na kterou ze 152 pozvaných bývalých členů ČSSD přišlo jen 13 lidí a tito přítomní vystoupili proti obnovení sociální demokracie.

Také Městský výbor KSČ v Praze – centrum reformních komunistů - zmařil pokusy o tiskovou konferenci a další schůzi přípravného výboru ČSSD. Vedení KSČ pak použilo pro eliminaci pro ni významné hrozby nejsilnější zbraň – volání po uklidnění stále napjatějších vztahů se sovětským vedením a jeho satelity. Lidé z přípravného výboru soc. dem. nátlaku KSČ ustoupili, protože nechtěli ohrozit dosavadní výsledky demokratizačního procesu. Proto před schůzkou předsednictev KSČ a KSSS v Čierné nad Tisou pozastavil na žádost Dubčekova vedení přípravný výbor ČSSD 26. července 1968 svoji činnost a po sovětské srpnové invazi ji pak 2. září 1968 zcela ukončil. Přesto během tohoto časově krátkého období byla obnovena činnost naší strany ve všech českých a moravských krajích. Spontánně se vytvářely obnovovací výbory místních organizací-spolků, k nimž se hlásily až tisíce nových členů a sympatizantů.

Srpnové výročí je také výročí, kdy si připomínáme oběti, které okupace vojsky zemí Varšavského paktu přinesla. V srpnu roku 1968 byly při invazi zmařeny životy 94 našich občanů a těžce zraněno střelbou nebo jiným způsobem celkem 345 občanů Československa. Okupanti stříleli proti skupinám občanů projevujícím nesouhlas s protiprávním obsazením naší země, při psaní hesel nebo vylepování plakátů. Bohužel, okupanti často stříleli bez zjevného důvodu. Ani v jednom případě však tehdy nebylo zjištěno, že by zabité nebo zraněné osoby použily proti cizím vojákům zbraně nebo byly alespoň ozbrojeny. O to hroznější počty obětí našich lidí jsou. Ale o to výraznější byla jizva v duši našich občanů ve vztahu k našim podivným spojencům - okupantům.

V letošním roce si také připomínáme 40 výročí událostí roku 1969. Událostí, o kterých se nikdy moc nehovořilo. Událostí, kterým padlo za oběť střelby Lidových milicí a SNB v Praze a Brně 5 mladých lidí a 29 jich bylo postřeleno, řada z nich vážně.

Protesty roku 1969 nebyly pouze proti okupaci, ale také proti letargii a proti zjevně kolaborantské československé vládě. Po střelbě 21. srpna 1969, střelbě zorganizované a provedené čs. komunisty, již nikdo nemohl mít o pokračování demokracie v naší zemi žádné iluze.

Srpen 1969 je v naší historii poněkud opomíjen, přitom patří k velmi významným projevům odporu zemí střední a východní Evropy proti totalitnímu komunistickému režimu. Svými projevy jej můžeme srovnávat s mnohem známějšími a lépe prozkoumanými událostmi například června 1953 v někdejší NDR, podzimem 1956 v Maďarsku či s prosincem 1970 v Polsku. U nás sice nedošlo k projevům takového násilí jako při vzpomínaných událostech v ostatních státech východního bloku, přesto šlo o jasný a masový projev nesouhlasu s komunismem a totalitou v naší zemi. Jak jsem již zmínil, i tento projev odporu měl své oběti. Oběti nikoli zahraničních armád, ale ozbrojených složek pod přímou kontrolou a velením KSČ.

Touha po svobodě, hluboké demokratické tradice našich občanů, které nedokázali zničit ani fašističtí okupanti a vzápětí na to ani Moskvou řízení komunisté, to jsou hodnoty, ze kterých čerpá Česká strana sociálně demokratická. Hodnoty, které také byly na pozadí událostí roku 1968 i roku 1969.