Svátek má: Barbora

Komentáře

Česko - země bez zahraniční politiky

Není patrně v českých dějinách zaznamenáno období, kdy byl český stát z mezinárodního hlediska tak bezvýznamný jako právě dnes.


Česká republika se stala nejvíce „nezávislým“ státem na světě - nezávisí totiž na ní naprosto nic. Už více než pětiletá absence jakékoli ucelené a přitom rozumné zahraničně-politické vize a české mezinárodní praxe je v nedávné, ale i v dávnější a dávné minulosti Čechů bez příkladu.

Tento rozkladný proces nastal po volbách v roce 2006, resp. po nástupu Topolánkovy vlády. Česká pravice v té době zúžila zahraniční politiku země na pouhé tři otázky: americký radar, odmítnutí Lisabonské smlouvy (LS) a bezvýhradná podpora Izraele.

Jenže shořela jako papírový čert. Radar, oblíbenou Topolánkovu, Vondrovu a Schwarzenbergovu hračku, jim sebral jedním nočním telefonátem Obama. A to i díky ČSSD, v čele které jsem tehdy stál, a její aktivní protiradarové politice. Část ODS nakonec v parlamentu musela souhlasit s Lisabonskou smlouvou. Pak nezbylo i prezidentovi nežli ustoupit, byť kapku dehtu do sudu medu stačil ukápnout. V. Klaus a jeho souputníci z ODS v souvislosti se schvalovacím procesem kolem LS nicméně Evropskou unii trochu pošponovali. Vlastně ji hodně pošponovali. A konečně vášnivou ideu výše uvedeného pravicového tria politiků, totiž uspořádat za českého předsednictví EU první summit EU - Izrael, české pravicové vládě zatrhli samotní její pravicoví spojenci v Evropě.

Simulace diplomacie

Základy dnešní zahraniční politiky země na ose Hrad – Strakova akademie - Černín položila už Topolánkova vládní skvadra. Stručně lze tuto politiku shrnout takto: nedělat v zásadě nic. A diplomacii vlastně simulovat.

Současný vládní tým rozvinul tento přístup a styl skoro k dokonalosti. Průzračně a čistě tuto novou "filosofii" české zahraniční politiky formuloval ministr Schwarzenberg. Podle našich médií prý moudře pravil: " Pokud se do toho budeme míchat, můžeme to jen zkomplikovat". Mluvil o Evropě, Libyi a Česku, ale zřetelně přitom zformuloval svůj vlastní ideál českého mezinárodního působení vůbec. Rakousko-český aristokrat se tak myšlenkově důstojně zařadil do společnosti nedávno zesnulého někdejšího "gazovika", ruského premiéra Viktora Černomyrdina (toho, kdo společně s Jelcinem přivedl v roce 1998 Rusko k bankrotu). Do historie vešel tento dobrý muž hned několika výroky, ale zvláště jedním, hodným - jak se dnes ukazuje – i K. Schwarzenberga: " Chtěli jsme to udělat co nejlépe, ale dopadlo to jako vždycky".

Jak už jsem uvedl, vláda musí pro potřeby veřejnosti zahraniční politiku aspoň simulovat. Proto jsme zaznamenali hned celý seriál obrazů ke "Koncepci české zahraniční politiky". Nejdříve ministr ProMoPro předstírá nesouhlas s původní verzí z Černína. Po jejím projednání vládou se rozehrává "rozpor" mezi Černínem a Hradem. To, že má evropskou politiku, vláda předstírá "debatou" kdo a kde má být "státním tajemníkem" pro EU. A pak pro jistotu udělá státní tajemníky hned dva. Či "výměnou názorů" mezi premiérem a ministrem zahraniční zda ten Sarkozy měl nebo neměl rumunské Romy z Francie vyhošťovat. A také občasnými výroky P. Nečase " do eurozóny nespěchat ", a na vstup do eurozóny uspořádat referendum. Z Černínského paláce slyšíme na tyto a další otázky pochopitelně zcela jiné názory.

Fenomén "konferenční návštěvy"

Současná česká pravice považuje zahraniční politiku státu za okrajovou, vlastně zbytečnou aktivitu. Jen za jakýsi obtěžující derivát politiky vnitřní. Proto ani rudí komunisté nedokázali za celých čtyřicet let Československo tak mezinárodně izolovat jako dnes Česko jejího pravice. Pravice to navíc dokázala za pouhých pět let. Pravice "zašpuntovala" zemi v české kotlině s vírou, že tak nejlépe přečká nekončící ekonomické a politické turbulence v Evropě i ve světě. Kdy se ten svět vyvíjí úplně jinak, nežli by si česká pravice přála a přicházejí z něj vlastně samé nepříjemné zprávy. Anebo se ty původně příznivé zprávy (pád Kaddáfího) vzápětí změní na špatné (posílení vlivu fundamentalistů i Al-Kajdy v Libyi).

V praxi to vypadá tak, že prezident republiky simuluje zahraniční politiku, např. urážkami Řecka. Chrání vládní extremisty v Maďarsku, zabavuje v zahraničí psací pera, vyvolává incidenty s bezpečnostními kontrolami. A také pravidelně píše zápisky z cest bez jakékoliv hodnoty a obsahu, které přičinlivě zveřejňuje údajně levicové Právo. Dojem informované části veřejnosti o jeho neúmorné diplomatické aktivitě pak musí být skutečně silný. Bohužel, jeho herecká etuda s psacím perem v Chile měla opravdu celosvětový úspěch. Klimatická sci-fi V. Klause v OSN ovšem propadla, takže se jal hledat nová fóra. Tím obohatil českou (a možná, že i evropskou a světovou) diplomacii o novotvar - totiž pojem "konferenční návštěva".

To znamená, že cestuje do země, jejíž hlava státu o něj nemá zájem a proto ho ani nepozvala. Cestuje tedy ve skutečnosti soukromě a to vesměs na náklady daňových poplatníků. S cílem zúčastnit se nějaké konference, kde vysloví svá poněkud diskutabilní moudra. Tento politický novotvar (konferenční návštěva) ale skrývá v prvé řadě prezidentovo mezinárodní postavení, které je zcela, ale opravdu zcela mimo hru.

V. Klaus se totiž dostane do vlivné mezinárodní společnosti už jen na multilaterálních, většinou mezivládních, akcích - tam jeho účasti nemohou zabránit (OSN, EU, NATO, Višegrád etc.), na kterých (OSN, EU, NATO) by měl republiku zastupovat skutečný šéf její výkonné moci naší republiky – předseda vlády. P. Nečas však v této souvislosti zřejmě cítí svou značnou nezpůsobilost. A má jistě pravdu. Na tom nic nemění ani jeho přijetí v Elysejském paláci a v Bílém domě. Pro prezidenty USA a Francie, má P. Nečas hodnotu jako premiér země vypisující výběrové řízení na výstavbu dvou jaderných reaktorů v Temelíně (zakázka za cca 10 mld. $).

Promarněný čas

Předseda vlády, zdá se, o zahraniční politiku nejeví zájem. Své místo na evropských summitech a summitech NATO rád a často přenechává hlavě státu. Takový postup je nesporně nejen neústavní, ale zřejmě (vzhledem k parlamentní neodpovědnosti prezidenta) i protiústavní. Prezident republiky takto neústavně fakticky převzal řízení české zahraniční služby. Na nedávné poradě velvyslanců už uděloval rady kde a jak by se měla uzavírat velvyslanectví (p. Černín přitom držel "bobříka mlčení" lépe než nejvyspělejší skaut.) Premiér Nečas sám sebe odstranil ze zahraniční politiky v době, kdy úloha a význam předsedů vlád v EU – v souvislosti s Lisabonskou smlouvou - výrazně vzrostla. A viditelně klesla role ministrů zahraničí. Petr Nečas je tak zřetelně poznamenán nezájmem o cokoli mezinárodního, že ho snad za zahraniční politiku ani nelze kritizovat. On za to asi ani nemůže.

Co je v souhrnu výsledkem této simulace? ČR je zcela na okraji evropského integračního procesu. Ten přitom dnes prochází zákrutami, jež jej mohou výrazně ovlivnit. V EU je díky současné vládě naše republika jen trpěným apendixem. Vztahy se sousedy upadly do průměru či podprůměru. Zásadně se odklonily od let 2005 až 2006, kdy byli premiéři sousedních zemí mými nejčastějšími partnery v jednání. Zvlášť to znepokojuje v relaci se Slovenskem. Tam z "nadstandardních" vztahů nezbylo nic, přes ideovou spřízněnost Nečase a Radičové. Jakoby došlo k vyprázdnění vztahů se Slovenskem.

Těžkým poškozením českých zájmů je především prakticky úplné vypuštění zemí BRICS z mapy české diplomacie. Brazílie, Rusko, Indie a Čína jsou dnes nejžádanějšími partnery ve světě. Jako premiér jsem položil základy seriózního dialogu a spolupráce se všemi těmito státy na nejvyšší úrovni. Dnes je toto všechno zcela promarněno. Pravicová vláda v této souvislosti promarnila to nejcennější - čas. Jiní ho naopak ve vztahu k těmto zemím využili – bez ideologické předpojatosti a na bázi vzájemné výhodnosti.

Vláda dovedla do podoby karikatury jeden z hlavních směrů naší evropské politiky - podporu zemím západního Balkánu, Chorvatska a Srbska na jejich cestě do EU.

K. Schwarzenberg také zcela umrtvil vztahy s tak významným partnerem jako je Ukrajina. Vláda a kníže pán z Hluboké svým chaotickým přístupem zbavili ČR možnosti se podílet na řešení libyjské otázky. ČR se sama a iniciativně vyřadila z různých variant zapojení do rozsáhlého společenského pohybu v severní Africe. Kdo by se v tom vyznal a chtěl vyznat, že?

Diplomacie současné vlády se navíc zřejmě chystá totálně "vygumovat" z mapy českých zájmů arabské země. Tady ale, naneštěstí, nepůjde o simulaci. Podstatný krok k tomu učinila nesouhlasem s vyhlášením palestinského státu v OSN.

Česká armáda v Afghánistánu není pro pravici už nějaký čas ničím jiným nežli nostalgickou vzpomínkou po Bushových dobách. Proto navyšuje počty vojáků i v době, když jiné země oznamují jejich snižování nebo odchod. Nedávno už termín odchodu oznámil i Obama. Co na to česká pravice? Nic, vůbec nic. A co krotká soc. dem. opozice? Vlastně také nic.

Lenost jednoho - ostuda pro všechny

Shrnuto: je-li to vše pod taktovkou V. Klause, je to programová reakce na rozsáhlé posuny na evropské i světové scéně. Je to pokus re-nacionalizovat zahraniční politiku, zatlačit ji zpět do národní ulity, vrátit do předintegračního období. V naději na další rostoucí problémy evropské integrace a z nich se pokusit politicky parazitovat, byť mimo hlavní proud evropské politiky. Nerozumím, k čemu by to bylo dobré.

Je-li to vše naopak jen zmatená improvizace, osobní animozita a amatérismus, pak to odráží myšlenkovou neschopnost současné české pravice pochopit, o co v Evropě a ve světě dnes vůbec jde. Nic víc. Služba českému národnímu zájmu žádná.

Jde o čekání na nového amerického prezidenta v naději, že přijde opět nový G. W. Bush. Nejlépe by to asi měla být Sarah Palinová. Ta by pak, panečku, s těmi Číňany, Rusy, Indy, Brazilci, Araby a všemi ostatními konečně pořádně zatočila. Ta konečně prosadí ve světovém měřítku pořádek. Že na to nebude mít? No a co? Reagan taky zbrojil a válčil na dluh. Snění je tak příjemné. Naštěstí Palinová to už vzdala a tak si budou hledat nového vysněného hrdinu. A Česká republika pak bude - opět - v dešti raket, „spravedlivých“ i jiných válek a mrtvých v nich prosazovat ve světě lidská práva. A bude zase ve Washingtonu oblíbená, ne jako dnes. Dnešnímu vládci Bílého domu česká pravice nerozumí, je z jiného světa.

"Das ganze tschechische Volk ist eine Simulantenbande" říkával vrchní vojenský lékař dr. Bautze ve Švejkovi. Holt, neměl prostě nás, Čechy, rád. Naštěstí, pokud si dnes Evropa myslí, že česká diplomacie je jen těleso simulující svou zahraniční politiku, týká se to jen nemnoha Čechů, ale ostudu z toho máme všichni.

Jiří Paroubek