Komentáře

Dušan Mišík

senior

Matoucí pojem v brněnské Deklaraci smíření a společné budoucnosti

Pojem „společná budoucnost“ zní hezky. Často se používá v politických deklaracích a projevech.

Co ale skutečně znamená? A není jeho užívání v některých případech spíše zavádějící, ne-li nebezpečné?

Zastupitelé města Brna přijali 19. května 2015 dokument s názvem „Deklarace smíření a společné budoucnosti“. Píše se v ní: „Vyjadřujeme také přání … abychom se nezatíženi minulostí a ve vzájemné spolupráci obraceli ke společné budoucnosti.“

V článku „Podivná logika brněnských zastupitelů – o usmíření“ jsem poukázal na to, že si válečné generace Němců a Čechů navzájem způsobily příkoří. Generací narozených po válce se to však netýkalo. Nebylo jim způsobeno žádné příkoří, a proto mezi nimi nevznikla bezprostřední vina. Rozvíjení vztahů mezi mladými Čechy narozenými po roce 1989 a potomky odsunutých Němců nic nebrání. Hospodářská, kulturní a vědecká spolupráce mezi oběma národy existuje na vysoké úrovni.

Není zde vina, a když není vina, není co odpouštět a není důvod se usmiřovat. Zkrátka neexistuje příčina – přesto ji někdo chce řešit. Proč asi? Je to neznalost nebo skrytý záměr?

Co je budoucnost?

Budoucnost je časové období, které teprve nastane. Je to soubor dosud nerealizovaných možností. Představuje potenciál, nejistotu, ale také předmět plánování, vědeckých prognóz či vizí. Zahrnuje jak bezprostředně následující čas, tak vzdálené horizonty ovlivněné dnešními rozhodnutími.

Přítomnost je naopak jediná realizovaná možnost, která vzešla z více možností předchozí minulosti. Budoucnost se teprve stane skutečností. A s největší pravděpodobností se jak Češi, tak Němci včetně potomků sudetských Němců budoucího času dožijí. To znamená, že se dožijí společné budoucnosti – a to i bez brněnské deklarace. Pokud ovšem nenastane nějaká katastrofa, pro kterou elity obou národů samy vytvářejí podmínky.

Možné společné budoucnosti národů

Krajně optimistická varianta je, že lidé pochopí své zájmy a začnou je prosazovat. Přestanou tolerovat přípravu na válku, zbaví se kontraproduktivních ekologických regulací (Green Deal), obnoví hospodářskou spolupráci s Ruskem a vrátí německou a českou ekonomiku na trajektorii rozvoje. Ta pak vytvoří podmínky pro obnovení sociálního státu a sociální politiky.

Krajně pesimistické varianty, které nabízí dnešní přítomnost, jsou:

A) zničíme se válkou;

B) zničíme si podmínky pro hospodářskou prosperitu;

C) předáme moc v našich státech cizím etnikům.

Další možností je, že naši zákonodárci zruší Benešovy dekrety – tedy dekret č. 12/1945 Sb. a 108/1945 Sb., které nařídily konfiskaci majetku Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů bez náhrady; dekret č. 16/1945 Sb. o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů; a ústavní dekret prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské. Pak by zanikla budoucnost české suverenity.

Těch možností může být více. Existuje i jedna s velmi malou pravděpodobností – že navážeme úzké vztahy se Slovenskem, Maďarskem, Rakouskem, Srbskem a dalšími státy, které obnoví spolupráci s Ruskem a Čínou. Pak by se německý národ ocitl na jedné straně a český národ na straně druhé. A i kdyby si mezi sebe postavili drátěný plot, stejně by se nacházeli ve stejném čase – tedy ve stejné budoucnosti.

Zavádějící a nebezpečný pojem v deklaraci

Proč je pojem „společná budoucnost“ v této deklaraci problematický? Není problematický sám o sobě. Problematický je kontext, v němž se objevuje.

Deklarace byla přijata v době, kdy Sudetoněmecké krajanské sdružení (Landsmannschaft) dlouhodobě usiluje o revizi Benešových dekretů. Ačkoli se deklarace výslovně o těchto dekretech nezmiňuje, otevírá prostor pro výklad, že „nezatížení minulostí“ znamená také překonání právních důsledků druhé světové války – tedy právě Benešových dekretů.

okud by někdy došlo k jejich zrušení, Česká republika by se vrátila do právní situace před květnem 1945. Znamenalo by to zpochybnění konfiskací majetku, státního občanství a potrestání nacistických zločinců. To by byl počátek konce české suverenity. Deklarace tedy – ať už úmyslně, nebo z naivity –pootevírá dveře pro argumenty těm, kdo chtějí výsledky druhé světové války revidovat. Paradoxně by se z oběti postupně stal viník, který má morální povinnost odškodnit agresora.

Závěr

Společnou budoucnost s německým národem máme již nyní – žijeme ve stejném čase, jsme propojeni hospodářsky, kulturně i politicky. Nepotřebujeme k tomu žádnou deklaraci. Potřebujeme naopak chránit právní řád, který nás chrání před návratem do doby, kdy český národ neměl žádná práva.

Deklarace smíření a společné budoucnosti není sama o sobě nebezpečná. Nebezpečné je to, že pokud se stane nástrojem k oživování požadavků, které už měly být dávno uzavřeny.

Dušan Mišík