Svátek má: Květa

Politika

Velikost textu:

Zdeněk Zbořil: O neposlušnosti v mezích zákona

Zdeněk Zbořil: O neposlušnosti v mezích zákona

<< NĚCO Z HISTORIE >> Pasivní rezistence je jen manifestací nesouhlasu s politikou, dnes by se to mohlo nazvat neposlušností v mezích zákona, říká Zdeněk Zbořil v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz.

Zdeněk Zbořil v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz
25. března 2021 - 03:20

Připomínali jsme si 82 let výročí od 15 března 1939 kdy došlo tedy k obsazení našich zemí Němci,  ale dá se říct, že  spolužití s Němci nebo německy mluvícími národy nebylo nikdy idylické Můžeme si připomenout, kdy v Říšském sněmu ve Vídni vystoupil František Ladislav Rieger a vyhlásil takzvanou pasivní rezistenci  a v podstatě odchodu  českých poslanců z politického života monarchie.

Co nám k tomu řeknete pane Zbořile?

„Ono to datum  z března roku 1863, po kterém následuje šestnáct let neúčasti  českých poslanců  ve sněmovně  (Říšské radě) vč. odchodu Františka Palackého, jediného českého zástupce v Panské sněmovně z této instituce v roce 1861,  není dobou všeobecné politické pasivity, ale vlastně resistence, odporu, proti uspořádání Rakousko-Uherské monarchie. Díky jemu se objevuje hned první pokus o založení „svobodomyslné strany“ (v roce 1864, podle návrhu R.Thurn-Taxise), které pokračuje „politickým probuzením“ (slovní spojení  používané Masarykem) a založením Národní strany svobodomyslné 27.prosince 1874 (tzv. mladočeši).

Všechna tato data mají svou prehistorii od „jara evropských národů“ v roce roku 1848,  a také následky, jejichž výrazným projevem se nakonec stává úsilí o definování samostatnosti českého a nakonec československého státu,“
říká v úvodu Zdeněk Zbořil.

Němci, české národní hnutí…

„Patři sem  připomenout, že i takzvaní Němci (Die Deutschen) teprve v roce 1848 na frankfurtském sněmu konstatuji,  že jsou národem a ještě dlouho trvá než se dohodnou, zda reagovat na doporučení Leopold von  Ranke (1865) používat pro název své sjednocující se země jméno Deutschland. A také na tom, jak velkým národem mají být a  kdo celý ten sjednocovací politický proces německy mluvících pospolitosti má vést - zda pruský král a nebo rakouský císař,

Není to také jen stále populárnější české národní hnutí, podobné emancipačním snahám v různých evropských zemích. Po 18.listopadu 1868  v Říši rakousko-uherské (c.a.k. monarchii, podle jejích rakouských kritiků  „kakánii“( postupně vznikají i z dnešního pohledu „moderní politické strany“,  jejíchž ideologií je i dnes příliš nevzpomínaná česká radikální demokracie,  stejně jako české reakce na austromarxismus, na evropský liberalismus, který na konci století na sebe bere podobu „politického realismu“. Také, a nikoliv na posledním místě,  uvažování o naukách a soustavách národohospodářských.

V knize Karel Havlíček Borovský – snahy a tužby probuzení politického (1895) její autor věnuje pozornost tehdy novému politickému názoru, který je nazýván „nepolitickou politikou“.  Zde se mluví o „politické   osvětě“, kritizuje se moderní politické stranictví a objevují se teze a myšlenky, které by zasloužily pozornosti i v dnešní době,“
pokračuje Zdeněk Zbořil.

Austroslavismus nebo jiný směr…

„Čeští politici se museli po roce 1868 rozhodovat,  zda ještě budou věřit na austroslavismus,  propagovaný Františkem Palackým mj. i jako obranu proti germanizaci českého státu, anebo zda mají vytvořit nějakou novou radikálnější politickou stranu, než bylo „staročeské“ následování myšlenek Františka Palackého.  70. léta 19 století pak jsou léta vzniku takových  stran, které  vyvíjejí svou činnost v prostoru rakousko-uherské monarchie a ať  je to strana mladočeská, nebo jen o několik let později vznikající strany socialistické, či sociálně demokratické, nejdříve rakouské a později i ty zakládané na území Českého státu. I ty jsou základem konfliktů motivovaných nacionalismem, jak se nakonec ukáže v hlasování pro válečné úvěry německých a rakouských socialistů v roce 1914.

Všechny možné projevy,  které tento konflikt obsahuje  - jazykové zákony, neustále dohadování se o tom,  kdo může  a kdo nemůže a na jaké úrovni používat němčinu nebo  češtinu jako úřední jazyk,  a neopominutelné represe policejního aparátu a cenzury, dávají  také vzniknout evropsky orientovanému hnutí za ženskou emancipaci, kulturní, sociální,  politickou,  a politickým hnutím se silnými prvky pacifistickými jako i tendence  ve výtvarném umění a jeho směřování z Vídně do Paříže aj.

To jsou, samozřejmě,  nepředpokládané důsledky  F.L.Riegrem vyhlášené  nespolupráce v  březnu 1863.  Není to žádné  vyhlášení války monarchii, nemluví se v něm o samostatnosti českého nebo československého státu. Tato forma pasivní rezistence je jen manifestací nesouhlasu s politikou Vídně. I když by se to dnes mohlo nazvat  neposlušností v mezích zákona, snad to stále ještě stojí za připomenutí,“
dodává Zdeněk Zbořil.

Podrobnější analýzu si můžete poslechnout v následujícím rozhovoru Zdeňka Zbořila pro Prvnizpravy.cz.


(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)