Svátek má: Květa

Politika

Velikost textu:

Zbořil: Ženy průkopnice, hrdinky, ale i ženy parazitující „na těch druhých“

Zbořil: Ženy průkopnice, hrdinky, ale i ženy parazitující „na těch druhých“

<< NĚCO Z HISTORIE >> V našem historickém okénku bychom si mohli připomenout zajímavé datum, které si mnozí připomínají a mnozí ho odsuzují a to 8.březen Mezinárodní den žen.

Zdeněk Zbořil v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz
10. března 2021 - 03:20

Co nám k tomu  řeknete pane Zbořile?

„Dnes ten den, který má být sváteční, už asi dlouho nemá takovou vážnost, jakou míval. Někdo si myslí, že byl  zdiskreditovaný večírky Revolučního odborového hnutí za socialismu a předáváním bonboniér vybraným odměněným nebo také všem bez rozdílu. Ale přeci jenom tento určitý význam má. A mohli bychom se nad ním zamyslet, protože úsilí o sociální, kulturní a nakonec i politickou emancipaci, třeba jenom českých žen, je zajímavá kapitola českých, československých a evropských dějin, na kterou se dnes často zapomíná.  Toto úsilí má své počátky v 19.stol. až u  Magdaleny Dobromily Rettigové, jeho  představitelkou byla také Božena Němcová, v nejnovějším životopisném filmu pomluvená tak uboze a nehorázně, ale zejména pak to je ženské hnutí konve 19 století a desátých let 20.století. Patří sem dámy  z Klubu amerických dam, který inicioval Vojta Náprstek. Ale  i české spisovatelky té doby a nezapomínejme  ani na Berthu von Suttner, hr. Kinskou a obdivovatelky jejího radikálního pacifismu.

Ale samozřejmě úsilí po roce 1900 ženská práva politická. O právo žen studovat medicínu, moci se vdávat jako učitelky a konečně i úspěch první  ženy zvolené do Českého  zemského sněmu v roce 1912. Pamatuji si na jeden nedávný rozhovor s jednou z těch bojovnějších feministek naší doby, kdy se její diskusní partner  ptal, co ví o Boženě Vikové-Kunětické.  Za naše současnice o ní nevěděla nic,  ani to, že byla poslankyní ještě za Rakouska-Uherska a za kterou politickou stranu úspěšně kandidovala.

Tomáš Masaryk přijal demonstrativně jméno své ženy.  Jméno Tomáš Garrigue Masaryk vnímáme jako určitý stereotyp, ale vůbec nevíme, co to v té době znamenalo. Masaryk se zasadil o nabytí volebního práva českých a československých žen už v roce 1920.  Přijetí jména své ženy Garrigue jako součást svého příjmení byla demonstrace jeho postoje k politickému angažmá českých a slovenských žen v nové svobodné republice. Uvědomme si, že ve Velké Británii, kde bylo tak intenzivně komentované  hnutí sufražetek, k tomu došlo až o osm let později, ve Francii, pokud se nemýlím,  až po roce 1945. Ve Švýcarsku  až v roce 1974, i když to mělo své důvody, kterými byla třeba emancipace ekonomická. Ale ten krok první republiky byl  pokrokový a do jisté míry úspěšný,“ říká v úvodu rozhovoru pro Prvnizpravy.cz Zdeněk Zbořil.



Ženy byly také hrdinky, tak jako muži za 2.světové války…

„Když se dnes  vzpomíná na padlé hrdiny druhé světové války, tak ono to někdy vypadá, jako kdyby umírali jenom českoslovenští letci ve Francii a Velké Británii, ale kolik bylo žen,  které padly skutečně na poli cti na území Protektorátu a na východní frontě. Nejenom brutálně popravená Františka Plamínková, na kterou jsme si vzpomněli nedávno a nenápadně s téměř sedmdesátiletým zpožděním, a jejíž pamětní desku jsme z fasády jednoho domu na Staroměstském náměstí schovali tak trochu za roh, ve vchodu do této budovy. Plamínková  patronovala  Miladu Horákovou,  která měla podobně navržený trest smrti,  který německá justice odvolala, ale ona sama takové štěstí neměla. A obě byly popravené kvůli národně-socialistickým idejím jako součástí politického programu.

Ale kolik bylo těch dneska neznámých žen, které  byly odbojářky a účastnily se za heydrichiády odboje s vědomím, že mohu být umučeny nebo popraveny? Ať se některý z našich politiků jede podívat do Mauthausenu dřív než do Mnichova. Může se podívat jednak do archivu, jednak pamětní desku, kde jsou symbolicky uctívány československé statečné ženy, které byly popraveny  v roce 1942 z pomstychtivosti za smrt Reinharda Heydricha. Jenom musí dávat pozor, aby tam nedostali nějaký morální otřes. Na té desce je totiž také výzva „Lidé bděte!“ upozorňuje Zdeněk Zbořil.

A ženy v době poválečné a polistopadové…

„Nezapomeňme, že  ženy nebo reprezentantky  feministického hnutí po roce 1945 ale i 1948, braly Mezinárodní den žen, původně slavený jako Den matek,  vážně. A protože si byly vědomy jejich oběti za 2.světové války v odboji, v německý likvidačních nebo pracovních  táborech,  angažovaly se i v  poválečných změnách české politiky. Některé z nich se staly účastnicemi ekonomických a politických reforem po roce 1948 a nebyly to jen ty zesměšňované figurky jako Anežka Hodinová-Spurná nebo  další bezvýznamné ženy v politických organizacích. Mnohé z nich, dnes pomalu odcházející a někdy vážené dámy, jak je známe dnes,  pochodovaly  v modrých košilích a „srdce měly rudé“  už v 50.letech, v roce 1968 líbaly Dubčeka a po srpnu se staly významnými disidentkami. 

Jen  si vzpomeňme kolik jich bylo a opatrně važme,  které si  vyznamenání za tuto  opozici vůči tehdejšímu režimu zaslouží,  a které se jenom v uměly objevit na jevišti v pravou chvíli. Nebyly to jen herečky, které podle svých dnes jimi vyprávěných příběhů  trpěly před rokem 1989,  a když se díváme na filmy, které nám dnes s téměř sadistickou rozkoší pouštějí v ČT, ve kterých se dnes mnohé ukazují v barvě i v černobílém, tak víme, že se někdo na politických osudech statečných žen, třeba okolo Charty, nebo v ještě starší minulosti, snaží přiživit, doslova na nich parazitovat,“ dodává  Zdeněk Zbořil.      

Podrobnější analýzu si můžete poslechnout v následujícím rozhovoru Zdeňka Zbořila pro Prvnizpravy.cz.


(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)