Svátek má: Teodor

Politika

Velikost textu:

Zbořil: Jaké by mohlo být dnes hlavní heslo ČSSD a KSČM?

Zbořil: Jaké by mohlo být dnes hlavní  heslo ČSSD a KSČM?

<< NĚCO Z HISTORIE >> V našem historickém okénku bychom si mohli připomenout výročí založení České sociální demokratické strany ještě v době Rakouska-Uherska a následně i vznik Komunistické strany Čech.

Zdeněk Zbořil v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz
14. dubna 2021 - 03:20

Řekněte nám něco pane Zbořile k těmto dějinným zvratům?

„Nejsem si jistý,  zda to ještě někoho v této době zajímá, protože  obě strany  se považují za levicové, ale pokud přijmeme  označení levicové na rozdíl od pravicového, tak opravdu se těžko hledá něco,  co by se mohlo označit za jejich charakteristický znak. Ale v každém případě rok 1878 je významným rokem,  protože se tady vytvořila politická strana, jedna z těch prvních, na rozdíl od Staročechů a Mladočechů, která hájila zájmy konkrétní sociální skupiny. Nejdříve dělníků a později rolníků  a konečně  začala mít  konkurenci v Komunistické straně Československa a jejím programu světové revoluce. Možná, že se trochu zapomíná na vzdělanost zakladatelů České sociální demokracie, která byla na vysoké úrovni. Oni jednak všichni uměli číst spisy Karla Marxe a Bedřicha Engelse v němčině a používali dost často  téměř kalků, doslovných překladů z němčiny, když něco překládali do češtiny.
 
 Měli také do roku 1914, a potom do roku 1921, kdy se odštěpuje komunistická strana od už tehdy Československé sociální demokracie,  dokonce i zajímavou tradici stranického vzdělávacího systému, který se hodně přibližoval byť kriticky sociálním ideálům Tomáše Garrigua Masaryka a jeho žáků,   se kterými veřejně souhlasil i mladý Edvard Beneš ještě před 1. světovou válkou. On byl také participantem  sociálnědemokratických myšlenek, stejně jako Charlotte Masaryková, která měla pozitivní vztah k tomu co znala ze Spojených států jako sociální politiku nebo sociální myšlení.

Zklamání z 1.světové války, které začíná tím, že všechny sociálnědemokratické nebo socialistické strany, které volaly po míru a po bratrství národů a proletářů všech zemí, kteří se měli spojovat,  nastalo tehdy, když všechny tyto a jim podobné politické strany v zemích,  které se pustily do válečného konfliktu, hlasovaly „nacionalisticky“ pro válečné úvěry.  Tím odstartovaly zápas mezi těmi,  kteří se mezi socialisty a sociálními demokraty orientovali světově nebo alespoň celoevropsky,  a kteří tam měli silný náboj národnostní nebo dokonce nacionalistický. Národní sociální demokracie v Československu nebyla sice obdobou Nacionální strany dělníků v Německu, kterou známe pod zkratkou NSDAP, ale „národní“ zůstala až ke svým hořkým koncům,“ uvedl Zdeněk Zbořil v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz.

A po 2.světové válce…

„Problém jak proměnit po první .světové válce,  a samozřejmé také po té druhé, ideje a ideologii těchto stran trvá dodnes Možná, že u té České a Československé sociální demokracie je stejně  charakteristický věčný frakční boj, který dokonce vedl k zániku této strany v roce 1948, kdy byli přinuceni, a ještě v dalších letech perzekuováni ti, kteří nechtěli být komunisty, byli přinuceni  ideologii tehdejší Komunistické strany Československa přijmout.

Znám přímo z rodiny, ze vzdálenější rodiny, případ doktora Bohdana Kadlece, který byl zatčený a odsouzený teprve v roce 1953 a 1954 na základě, řekl bych, politické likvidace uvnitř celého levicového hnutí. Odmítl stát se členem KSČ a tak ho ta skupina, která se stala nebo přijala členství nejenom v Národní frontě, ale přímo v KSČ, se mu pomstila tím, že byl ve vězení až do roku 1962. A ta nenávist šla skoro až za hrob. Ani velká amnestie v roce 1960 ho nezachránila a několik málo let po svém propuštění zemřel.

Ale pak jsem, na druhé straně, viděl v roce 1968, což je taková zapomenutá historka z té doby, setkání sociálních demokratů. Většinou to byli ti, kteří byli nějakým způsobem perzekvováni, na Filozofické fakultě v Praze,  kde jim fakulta nabídla velkou místnost pro to, aby mohli založit obrozenou Československou sociální demokracii, a kde se to obrození nekonalo, protože po dopolední schůzce s Josefem Smrkovským,  jim bylo tehdy vysvětleno, že to ohrožuje Československou republiku a může to vyvolat nátlak, dokonce vojenský nátlak, ke kterému pak nakonec došlo, ze strany Sovětského svazu. Ta schůzka byla zajímavá tím, že  všichni toto upozornění přijali. Ale přesto se začali skládat, podobně jako kdysi za Ladislava Zápotockého Budečského, na úhradu nějakých nákladů, vybírali peníze do klobouku. Pro jistotu a věrni tradici se ještě potom pohádali o tom, kdo se v 50. letech choval více nebo méně statečně“ pokračuje Zdeněk Zbořil.



A přišel rok 1989…

„Obnova sociálnědemokratické strany a transformace KSČ do strany do Komunistické strany Čech a Moravy je zase téměř symbolicky obdobná. K sociální demokracii se hlásili jednak ti, kteří byli členy Národně socialistické strany jako politické strany Národní fronty, která akceptovala i ústavu z roku 1960. a tím „vedoucí roli“ jedné politické strany. Ale také u komunistů se objevila taková beznaděj, jistě motivovaná strachem,  zda budou zakázaní nebo nějakým způsobem pronásledováni. To ale  zřejmě bylo také součástí dohod o předání moci a nikdy proto k tomu nedojde

Ale zase se  objevilo napětí mezi těmito dvěma křídly tak zvané levice A do té jedné vstupovali dost často komunističtí osmašedesátníci, kteří se aktivně podíleli dokonce jako byl  Zdeněk Jičínský, a vlastně i Vladimír Špidla, od Národních socialistů pak Jiří Paroubek, pan ministr Zaorálek aj. Dokonce se přidávali od léta 1990 do sociálně demokratické strany komunisté, nyní jako členové Občanského fóra,   mezi kterými byli různě politicky tvořivě variabilní osobnosti.  Ale tam si myslím, že je základ toho,  že  ČSSD (ale i KSČM) strana nestála na pevných personálních základech,  a že s nimi pak měla  potíže celá desetiletí. Snad za éry Miloše Zemana, a řekl bych i dokonce i Jiřího Paroubka, se na určitou dobu  situace stabilizovala. Ale i za nich, a zejména po jejich odchodu, byla ČSSD byla pořád nadaná vnitřními konflikty, které vedly až k současnému stavu klinické smrti. Ten je mj.  dokonce následkem dvou nebo tří generačních výměny členské základny.

To samé,  jaksi jen v opačném gardu, se děje s KSČM. Tato  strana  naopak strnula v jakémsi bezživotí. Po celá léta dělala jednak všechno podle svých nejlepších úmyslů, ale jen proto,  aby byla stále přijatelná. Zároveň ta její realistická politika byla tak nerealistická, že vedla k neustálému oslabování moci a zmenšování, jak říkali jejich předchůdci, „třídní základny“. K udržování  jakéhosi neměnného stavu, až  k tomu hořkému konci dnešních dnů.

Obě strany se hlásily, nebo jejich členové se hlásili, k tomu roku  1878 jako k prehistorii,  ačkoli tato historie měla některé až humorné stránky, nejenom ty tragické. Doporučoval bych současníkům přečíst si někdy knihu Heřmana Taussiga Psí život dědy Bambuse. Její autor člen KSČ s legitimací číslo 2,  který se chlubil tím, že byl čtyřikrát nebo pětkrát a za všech režimů odsouzený a uvězněný. V ní popisuje  naivitu mnoha členů jak komunistické, tak sociálně demokratické strany už od 20.let. Ta kniha má takový zvláštní titul, zatím jsem ji viděl citovanou jenom v jediných dějinách KSČ mě neznámým autorem.  Mohla by mít podtitul, který jsem objevil u kritika Gorbačových reforem v Rusku,  který byl asi 10 let ombudsmanem v Ruské federaci. Jmenuje se „Nevědomost proti nespravedlnosti“ a dokonce bych řekl, že by její titul mohl být hlavním předvolebním heslem i dnešních levicových stran, ať už se jedná o ČSSD nebo KSČM,“ dodává Zdeněk Zbořil.

Podrobnější analýzu si můžete poslechnout v následujícím rozhovoru Zdeňka Zbořila pro Prvnizpravy.cz.




(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)