Svátek má: Květa

Politika

Velikost textu:

Vlastimil Vondruška: Rakovina jménem hyperkorektnost

Vlastimil Vondruška: Rakovina jménem hyperkorektnost

Existují nemoci, na které není navzdory moderní vědě spolehlivý lék, pomalu ničí lidský organismus, až nastane smrt. Neumíme je zastavit a nezbývá, než se podvolit. Do nedávné doby jsem si myslel, že v životě společnosti něco takového neexistuje, píše na blogu Vlastimil Vondruška.

Vlastimil Vondruška
21. dubna 2021 - 06:20

Lékem je v našem lidském soužití rozum, svobodné rozhodování a vůle, odpovědnost, naše přirozená touha žít a přežít. Že prostě sami změníme to, co nám v životě vadí nebo co považujeme za špatné. Máme na to mechanismy. Leč nejspíš jsem se mýlil.

Takzvaná hyperkorektnost a práva menšin jsou totiž stejně zákeřnou nemocí, jako je rakovina či AIDS. Tyhle viry nekontrolovatelně bují, postupně pronikají do každičké buňky společnosti, rozleptají ji a nakonec zahubí. Rakovina prostě už taková je. Jakmile jednou nějaký organismus napadne, nestačí jí, že má v něm své místo a může klidně se zbytkem koexistovat. Ne, musí růst a růst, všechno pohltit a nakonec svého hostitele zničit.

Během svého života jsem musel neustále zvažovat pohled na svět a korigovat své názory. A mnohé postupně měnit, protože jsem zažil socialismus, nástup kapitalismu i dnešní dobu, kterou ani neumím pojmenovat. Stále se však neumím vyrovnat s okolností, že je dnes tak obrovský rozdíl mezi přirozeností a nepřirozeností. A že nepřirozenost se proklamuje za přirozenost. Že se tisícileté zkušenosti a tradice našich předků deklarují za špatné a vytvářejí se nové, které jsou podle mého přesvědčení a znalostí hloupé, škodlivé a někdy úmyslně zlé.

A ptám se, je chyba ve mně? Proč odmítám pokleknout před bytostí třetího či čtvrtého pohlaví, proč odmítám pokleknout před nějakým cizím člověkem jen proto, že má jinou barvu pleti než já a ještě se mu mám omluvit za to, že jsem se narodil bílý? Ne, něco je špatně. Rakovina je už ve stádiu, kdy se nejspíše nedá zastavit. A to je frustrující.

Každý člověk si může za své chyby sám. Je lákavé najít si okouzlující milenku a rozbít kvůli ní stereotyp své fungující a ve skutečnosti dobré a roky prověřené rodiny. Ten, kdo tohle udělá, může být chvíli spokojenější, protože našel podle svého mínění něco nového, vzrušujícího, neznámého. Že tím ublížil lidem, které měl dříve (snad) rád a kteří mu věřili, to ho nejspíše netrápí. Zažívá opojení, které ovšem nemůže trvat dlouho. Okouzlující milenky jsou jako droga. Po chvilce opojení přichází kocovina. Ten, kdo zahodil své dosavadní hodnoty a zradil si musí uvědomit, že ho klidně zradí i ten, s nímž on sám svou minulost pošlapal.

Za to, co se dneska děje, si totiž můžeme my sami. Jen si vzpomeňte, jak to vypadalo před dvaceti lety, když pár lidí, zoufalých z toho, co se děje kolem jejich pečlivě udržovaných domků, postavili v ústecké Matiční ulici zeď, aby chránili svůj majetek a klid. Všichni se na ně sesypali, že jsou rasisti, protože nějakým nedopatřením ti, co v té ulici dělali nepořádek, kradli a káleli jim před domy, byli z jiného kadlubu. Několikametrovou zeď řešili dokonce politici. A nejen naši, i zahraniční. A jak si užívala velká média! Ani stínem je nenapadlo zastat se těch několika lidí, kteří se jen bránili. Všichni tihle „korektní“ politici, novináři a aktivisti ve skutečnosti ovšem zradili své vlastní kořeny, boj jejich (našich) předků za svobodu.

A tak to jde pořád. Většina mlčí, dílem ze strachu, dílem z lhostejnosti a taky proto, že časem hloupne a začíná věřit tomu, co se jí podsouvá. Kráčí vstříc svému sebezničení. Krok za krokem se rakovina rozlézá a dneska nám už skoro připadá normální, že většina se musí klanět menšinám. Že menšiny rozhodují o tom, jak mají žít ostatní lidé. Ba co víc, menšiny mají mít před většinami přednost.

V USA dnes už existují státy, v nichž se zaměstnávají přednostně jiní obyvatelé než ti bílí. A pokud dojde ke sporu, má automaticky pravdu ten, kdo není bílý. Pokud někdo ukradne nebo zničí majetek bílého a sám není bílý a prohlásí, že to udělal na protest proti rasismu a diskriminaci, nejde o zločin. Dokonce ani o přestupek. Podobné manýry se pomalu dostávají i do Evropy. Nemoc se šíří.

Maně se mi vybavuje scéna z filmu Skřivánci na niti. V ní vykládá advokát, který byl pro své postoje odložen jako dělník na šrotoviště, teorii dvojí facky. Volně parafrázováno říká, že pokud dá dělníkovi facku, zavřou jeho, protože to byl projev třídní nenávisti. Pokud dá ovšem dělník facku jemu, zavřou zase advokáta, protože k ní toho dělníka svým třídním původem vyprovokoval. To, co se ideologicky dělo za komunismu, se v jiném a drsnějším hávu děje i za kapitalismu. Jen s tím rozdílem, že třídní hledisko nahradilo rasové. Bílý muž může za všechno, a ať udělá, co udělá, je třeba ho trestat. Princip třídního boj byl vždycky postavený na lži, ať již šlo o pronásledování buržoustů nebo bílých mužů.



Nikdo nezkoumá, co se doopravdy stalo. Presumpce neviny už dávno neexistuje. V tomhle soudnictví rozhoduje ideologie, nikoli zákon. Slovo toho, kdo není bílý, má v údajně rasově motivovaných sporech větší váhu než toho, kdo bílý je. A rasově motivované je vše, co se někdy i proti zdravému rozumu za rasově motivované označí. Dovolím si ocitovat ještě jednu myšlenku, vlastně slogan, tentokrát z Orwellovy Farmy zvířat: „Čtyři nohy dobrý, dvě špatný!“ Tak zdůvodňovala vládnoucí prasata, proč jsou lidé nepřátelé dobytka na farmě.

Jistě si teď třeba někdo korektnější než jsem já řekne, že to je další z mých literárních příspěvků, v nichž šťastnou a růžovou dobu barvím na černo. Vězte tedy, že Evropská unie hodlá změnit právo na svobodu projevu. O něm již nebudou rozhodovat jednotlivé členské země, ale pouze Brusel bude posuzovat „nenávistné výroky“ na úkor menšin, rasy, pohlaví či sexuální orientace. Tam moudří úředníci rozhodnou, co je korektní a co ne, a pak podají návrh, co se má zakázat či kdo potrestat. O tom, co se smí v rámci svobodného projevu říkat, bude bez výjimky rozhodovat Brusel. Pánbůh s námi a zlé pryč! Zažil jsem, když tahle práva měla Moskva. Dějiny se bohužel opakují, jen ideologická střediska se přesouvají podle aktuální politické moci sem a tam.

Podobné nářky nejsou samoúčelné. Nemám ve zvyku fňukat s rukama složenýma v klíně. Kritické úvahy mají smysl, ovšem jen tehdy, pokud si člověk uvědomí podstatu problému a pokusí se proti tomu něco dělat. Už dávno jsem byl vyléčen z naivní představy, že věci veřejné napraví ve své moudrosti nějaký politik. Víra, že půjdu k volbám, tam dám hlas těm správným a je hotovo, je hloupá stejně jako spoléhání se na přízeň boží nebo na to, že při pádu ze skály přestanou fungovat gravitační zákony. Možná je to boj s větrnými mlýny, ale člověk by se neměl bát říkat, co považuje za správné. Pokud nechce před někým pokleknout, neměl by to za žádných okolností dělat.


Jedinec samozřejmě nezmůže nic. Demokracie je založena na tom, že by měla rozhodovat většina. Tohle se zjevně už dávno neděje. Přesto bych princip demokracie nezatracoval, pokud se nám ho podaří znovu naplnit. Buďme demokraty, nespílejme těm, kteří si myslí něco jiného, ale současně si nenechme od jiných spílat my.

I když politikům nevěřím a mnohými pohrdám, bez nich to bohužel nejde. Ale nástroje proti nim máme! Politika je totiž v první řadě obchod. Politik si musí nějak „koupit“ naše hlasy. Nesmí mít pocit, že je dostane automaticky, musí naslouchat našim názorům a přáním a podle nich formulovat politický program. A samozřejmě pak podle našich potřeb jednat. Je to totiž jen náš (dobře placený) služebník, ne feudální pán! Nenechme si diktovat, co si máme nebo smíme myslet.

Pokud všichni, kteří ctí odkaz našich bílých předků, začnou hlasitě vystupovat a hájit naši českou minulost, naši kulturu a životní styl, naše hodnoty, pak si prostě musí politici naše hlasy získat a změnit své chování. Volby nejsou bianko šek. Takže ano, politik by měl nést následky za to, pokud nesplní, co nám slíbil. Tvrdě a bez milosti! Není podstatné, o kom nám falanga demagogů a ideologů tvrdí, že je správný politik a máme ho volit a tamten je nesprávný a je třeba ho zatratit. Nálepky se dávaly vždycky. Zapomeňme na nálepky, používejme jen a výhradně svůj rozum. A také srdce!

(rp,prvnizpravy.cz,blog,foto:arch.)