Svátek má: Pankrác

Politika

Velikost textu:

Sebechvála, nuda, grafy a nula –

Sebechvála, nuda, grafy a nula –

V pátek a v sobotu se uskuteční sjezd ČSSD, který je asi přece jen důležitější, než obvykle.

Ilustrační foto
8. dubna 2021 - 16:40

Nejen proto, že je volební a budeme znát buď novou předsedkyni, předsedu nebo staronového předsedu této strany (straně, které jsme 7. dubna gratulovali k narozeninám). Půl roku před volbami, které jsou pro sociální demokracii doslova skutečně „osudové“, si tato partaj musí především rozmyslet, kudy dál.

Na což by programové dokumenty kandidátů měly odpovídat.
První zveřejnil již před časem program Tomáš Petříček, po něm Kateřina Valachová a naposledy ho rozeslal straníkům z Lidového domu Jan Hamáček. Čtvrtý kandidát Břetislav Štefan žádný takový dokument nemá – což ukazuje, že od začátku bral svoji výzvu spíše jako provokaci velkých kluků (a po vstupu Valachové do boje i holek).

Zábavný moment a podnět k zamyšlení poskytl agilní a aktivistický komentátor života sociální demokracie Jiří Paroubek. Ten v posledních dnech chrlí s kadencí i na jeho grafomanii až šokující texty nepokrytě adorující Jana Hamáčka. V jednom z nich opakovaně prohlásil, že Kateřina Valachová žádný program nepředložila. To může vypovídat mnohé o Paroubkově naprosté elektronické negramotnosti, protože autorovi tohoto text trvalo nalezení příslušného šestistránkového dokumentu asi minutu. Nebo to důkaz o pevném rozhodnutí nic nenajít – což je u zhrzeného bývalého předsedy ČSSD možná pravděpodobnější.

Ale pojďme se na dokumenty podívat pečlivěji.
Hamáček – sebechvála
Až fascinujícím znakem programu Jana Hamáčka je urputnost, s jakou se vyhýbá skutečnosti, že sociální demokracie v současnosti nemá prakticky žádné voliče. „Nejdrsnější“ větou na toto téma v celém programu je: „Je těžké si přiznat, že už nejsme tou největší a nejúspěšnější stranou, ale to je osud sociální demokracie i v dalších evropských zemích.“ Co Hamáček čtenáři podstrkává? Že levice to má těžké všude a že propad na 4 procenta je v evropském kontextu naprosto normální. Nu, stačí se podívat po okolí a není to skutečně tak zlé. Německá SPD například nedávno zvítězila v zemských volbách v Porýní-Falci s 36 procenty, ve Švédsku si drží dělnická strana téměř třicet procent… Těžko říct, zda bude tato výmluva na delegáty sjezdu fungovat, ale voličům bych to, být Janem Hamáčkem, raději neříkal. Lidé nemají rádi ufňukané politiky.

Co se plánů týká, nabízí Hamáček jako trhák mimo jiné zrovnoprávnění mužů a žen. Jakkoliv jsem také přesvědčen, že na tomto poli je třeba mnohé udělat, jestli s tím půjde ČSSD do voleb jako s jedním z hlavních hesel, tak ty čtyři procenta budou ještě úspěch. To už je lepší slib pěti týdnů dovolené – nicméně by si Jan Hamáček měl možná dát tu práci a vnořit se hlouběji do výzkumů české společnosti. Zjistil by, že většinově panuje spíše podpora vyšších mezd a jistot udržení práce, než delší dovolené nebo kratšího pracovního týdne. Nutno přiznat, že ty ale také zmiňuje.

Celkový závěr: Propagační leták Jana Hamáčka vypadá (když odmyslíme fotografie trochu ve stylu „Kim Čong-un mezi dělníky“) jako materiál Jany Maláčové, protože je postaven především na tom, co prosadila ona. Ale jistě – vzhledem k tomu, že Hamáček působí ve vládě jako ministr vnitra a Maláčová jako ministryně sociálních věcí, to nelze brát jako překvapení. Druhou oblastí se levicová strana bude chlubit spíš než nákupem aut pro policii. Což je ale horší a co je logickým závěrem každého, kdo si dokument přečte: Hamáček se zálibně dívá do minulosti na úspěchy, naprosto nereflektuje současný zoufalý stav preferencí a do budoucna hodlá pokračovat stále stejně. Zřejmě doufá, že nastane zázrak a „lid uzří potřebu silné socdem“. Celý dokument se jmenuje „Proč kandiduji“, ale působí dojmem „Hlavně přežít“. Což je vzhledem ke stavu ČSSD možná ambice přiměřená, ale není rozumné to podstrkovat ani spolustraníkům, natož voličům.



Petříček – nuda
S kandidaturou Tomáše Petříčka byly spojovány velké naděje pražské kavárny na někoho, kdo přinese do levicové politiky spojení s politickým středem a novou dynamiku. Jeho dokument nenaplňuje naprosto nic z toho. Za prvé je graficky absolutně nudný, nekonečně starý a jen závěrečná fotografie Petříčka hledícího do dáli v postoji námořního kapitána přináší trochu zábavy. Je buď ukázkou mimořádné sebeparodie, nebo dokladem počínajícího šílenství autorů. Ani jedno z toho není cesta k úspěchu.

Otevřeně říkám, že čtení celého osmistránkového díla je čiré utrpení a každý, kdo poctivě dojde od první věty k poslední, by měl dostat alespoň lízátko. Některé věty by mohly být zařazeny do knihy Jak nikdy nepsat volební programy, pokud chcete dostat alespoň jedno procento hlasů. Namátkou a skutečně náhodně: „Budeme aktualizovat Státní energetickou koncepci s důrazem na nové technologie, udržitelné a čisté zdroje elektřiny a tepla.“ Skutečně si Petříček myslí, že existuje volič toužící se dozvědět, že jeho vyvolený bude „aktualizovat koncepci“? Za sebe říkám, že mluvím opravdu s mnoha lidmi, ale neumím si z nich představit ani jediného, kterého by tento slib zaujal.

Ale nenasazujme jenom psí hlavu. V části o reformě stranického života (což je téma, které Hamáček naprosto vynechává – asi je podle něj všechno v nejlepším pořádku) se najdou zajímavé nápady: primárky, vnitrostranická referenda a další. Možná toto je oblast, ve které by byl pro ČSSD velmi užitečný.

Celkový závěr: Hlavní problém Petříčka je strašná nuda, kterou předkládá. Nuda povětšinou obsahuje i prázdnotu. V tomto směru nejlépe znovu citovat klasika: „Zapojení široké veřejnosti do interaktivního dialogu nejen prostřednictvím přednášek, ale interaktivním zapojením do programové debaty.“ To je nabídka, která se neodmítá. No nekupte to, že?

Valachová - grafy
Kateřina Valachová přišla se šesti stranami, které jsou přinejmenším graficky to nejlepší, co sociální demokracie za poslední roky vyplodila. Místo fotografií „odvážný kapitán“ či „předseda v družné debatě“ přichází s několika infografikami, přičemž jedna z nich by měla vyděsit především Jana Hamáčka (ale jak už víme, on je se současností spokojený): Jen za jeho působení poklesl počet členů ČSSD na polovinu.

Popravdě i obsahově jde Valachová o několik kilometrů dál než její oponenti – dokument se dá dokonce celkem pohodlně celý přečíst a co více, čtenář si i řadu věcí zapamatuje. Konec konců i název Zvedněme znovu hlavu má atributy volebního hesla (což tedy o Hamáčkově Proč kandiduji říct nelze a Petříčkovo Návrat do budoucnosti je hádanka pro fajnšmekry).

Kdo by u Valachové hledal programová překvapení, bude hledat marně – co se týká této stránky, drží se autorka sociálně demokratické klasiky. Její výhodou však je, že naopak od obou soupeřů je schopna svoje myšlenky formulovat normálně a ne jako závěry porady náměstků na úřadě. V části o reformě strany je zhruba stejně radikální jako Petříček a nutno říct, že kombinace jejich dvou představ dohromady by znamenala skutečně velmi moderní model fungování politické strany na špičkové úrovni největších partají ve vyspělých zemích. Oproti Hamáčkovu setrvávání politiky v příšeří za dveřmi sekretariátů představují tito dva naprosto jiný svět.

Velmi zajímavý moment najdeme na konci dokumentu Kateřiny Valachové: „Mějme odvahu a omluvme se za chyby a zmatky vlády v kovidové krizi – nesnažme se před občany schovat naši spoluodpovědnost“. Těžko říct, jestli ji tato na sociální demokracii nebývalá odvaha a sebereflexe na sjezdu spíše neuškodí – každopádně u „normálních“ lidí se tím určitě bodovat dá. Protože každý normální člověk v tomto státě očekává, že se mu politici za zjevné chyby minulého roku omluví. Tedy očekává – očekává marně. Ale určitě by to chtěl.

(svob,prvnizpravy.cz,foto:arch.)