Svátek má: Oleg

Politika

Velikost textu:

Petr Žantovský: NATO po skončení studené války

Petr Žantovský: NATO po skončení studené války

Český politolog a expert na zahraniční a bezpečnostní politiku Jan Eichler vydal před nedávnem knihu „Expanze na pozvání - NATO po skončení studené války“, kterou by neměl přehlédnout nikdo, kdo se zabývá otázkami mezinárodní bezpečnosti.....

Petr Žantovský
7. března 2021 - 11:04

... rolí vojenskopolitických uskupení (zde zejména NATO) a jejich působení v období po skončení studené války na přelomu 80. a 90. let minulého století, píše Petr Žantovský ve svém seriálu "Jak jsem potkal knihy"..
 
Už z titulu knihy je zřejmé, že autorův záměr a styl bádání (sám jej nazývá narativním) je především velmi komplexní exkurzí do dějin našeho geopolitického prostoru a zájmů jednotlivých aktérů na ploše více než třiceti posledních let. Kniha začíná dohodami lídrů SSSR a USA o způsobu ukončení studené války a pokračuje jednotlivými kapitolami z dějin proměn organizace NATO. Ta v počátku tohoto procesu stála před rozhodováním, jak nově definovat svoji identitu. Vznikla jako vojenský svazek států postavených proti někdejšímu sovětskému bloku. Byla tedy nutně prostředníkem a beranidlem mezinárodního přetlačování.

Po roce 1990 zanikl bipolární svět a NATO hledalo další opodstatnění své existence. Na počátku (i Václav Havel tehdy navrhoval souběžné zrušení NATO a Varšavské smlouvy) to vypadalo, že se NATO nechystá rozšiřovat, expandovat do jiných regionů a zemí, což dokonce oficiálně deklarovalo zejména ústy představitelů USA. Od této prvotní myšlenky bylo však záhy upuštěno a nastala fázově postupující série rozšiřování NATO a její expanze zejména směrem na východ. A spolu s tím také postupná proměna mezinárodní atmosféry a vztahů.

Eichlerova kniha přináší velice podrobný popis takto vymezených událostí, je informačně velice hutná a co je na ní asi nejcennější – není ideologická. Eichler tu nevystupuje jako advokát nebo soudce toho či onoho bloku (zejména NATO vs. RF). Snaží se okolnosti předkládat vyváženě a s maximální snahou o objektivitu. Jistě se nemusí každý s jeho vývody či tezemi ztotožnit (já osobně mám asi největší problém s pojmem „anexe Krymu“ – tato historická událost má myslím mnohem pestřejší a širší definiční pole, než je anexe, násilné zabrání, Martin Fendrych to dokonce kdysi zcela ahistoricky nazval „anšlusem“ Krymu.) Každopádně jako zdroj informací je Eichlerova monografie velmi cenná.

Záměrně jsem vybral pasáže týkající se samých počátků této geopolitické anabáze – počátek 90. let, prvotní snahy o jakousi remisi výbojné politiky předchozího období – až po následující postupné kroky k expanzi NATO jdoucími spolu s proměňující se podobou evropské a světové geopolitiky. Pro oživení paměti a uvědomění si mnoha okolností a souvislostí je to četba značně poučná.



Úvod
Po skončení studené války se velice výrazně proměnily mezinárodní bezpečnostní vztahy (MBV). Namísto někdejšího strnulého bipolárního nepřátelství kdo s koho zavládlo nebývalé uvolnění mezinárodního napětí. Nečekaně rychle pominul dlouholetý strach z války a jemu odpovídající militarizace každodenního života. Rušily se velké vojenské jednotky a prosadilo se čerpání tzv. mírových dividend. Výrazně se snižovaly vojenské rozpočty, snižovaly se stavy ozbrojených sil, zavírala se řada velkých kasáren.

Navíc v poslední den roku 1991 zanikl někdejší Sovětský svaz (SSSR), který se rozpadl na celkem 15 nástupnických států, z nichž nejsilnějším a také nejkontroverznějším od počátku byla Ruská federace (RF). Po této epochální změně nakrátko zazněly úvahy, že by mělo dojít k rozpuštění obou vojenskopolitických uskupení, ale ty byly rychle přehlušeny tím, že vládnoucí elity v USA nabyly přesvědčení, že NATO by mělo zůstat základem nového mezinárodního uspořádání a že by se po určité době mohlo i rozšiřovat směrem na východ. První konkrétní rozhodnutí přišla za administrativy 42. prezidenta USA Billa Clintona. A jeho nástupce G. W. Bush prosadil druhou, velice rozsáhlou vlnu, která zahrnula celkem sedm nových států. A právě tyto dvě vlny a jejich dopady na soudobé MBV jsou hlavním námětem celé této knihy.

Tato kniha se zabývá výlučně procesem východního rozšiřování a jeho dopady na MBV v Evropě, především pro oblast, která se nachází na hranici mezi NATO a Ruskou federací (RF). Jen to a v podstatě nic jiného je jejím námětem. Zabývá se procesem, který je od svého počátku velice kontroverzní: politické elity nově přijatých zemí jej vítají, zatímco jejich protivníci v Ruské federaci jej silně kritizují a označují za hrozbu pro její bezpečnost a pro mezinárodní stabilitu. Ústředním námětem monografie je proces rozšiřování NATO po skončení studené války a jeho důsledky pro mezinárodní bezpečnostní vztahy posledních dvaceti let.

Kontroverznost je typická také pro debatu, která probíhá mezi akademiky v zemích NATO. Většina hodnotí proces rozšiřování NATO kladně, ale na druhé straně řada jiných od počátku vyjadřuje pochybnosti nebo dokonce kritické názory. Nejznámějším z kritiků byl od samého počátku přední americký diplomat a historik George Kennan, který celý proces rozšiřování NATO označil za osudovou chybu. Ať tak či onak, proces expanze NATO se stal jedním z hlavních rysů vývoje MBV po skončení studené války. A z tohoto důvodu se také stal ústředním námětem této monografie, která je přinejmenším stejně kontroverzní jako sama expanze NATO.

Druhá kapitola (knihy) je vůbec nejrozsáhlejší, protože se zabývá hodnocením dlouhého období od roku 1990 až do anexe Krymu v roce 2014. Navazuje na monografii z roku 2013, která mj. porovnávala USA a Ruskou federaci z pohledu bezpečnostních strategie a doktrinálních přístupů. Podrobně pojednává o prvních letech po skončení studené války, kdy se rozhodovalo o budoucnosti NATO a o jeho úloze v novém mezinárodním kontextu. Vysvětluje, jak k této otázce přistupovali tři po sobě jdoucí prezidenti USA a kam každý z nich proces expanze dotáhl. Zároveň s tím se kapitola zabývá i reakcemi ruských politických a vojenských elit, zejména jejich sílícím strachem z obkličování. Hodnotí ruskou strategii vyvažování a zvláště velkou pozornost věnuje procesu rozmísťování systémů A2/ AD, jejich charakteristice a obavám, které vyvolávají v zemích NATO, zejména v USA.

Situace v prvních letech po skončení studené války hodně připomínala dobu velkých nadějí a očekávání po skončení 1. světové války. V roce 1918 Woodrow Wilson, v pořadí 28. prezident USA, hovořil o nové éře v mezinárodní politice, která už nebude spočívat na rovnováze sil, ale na zkrocení nacionalismu a na organizovaném společném míru. A velká návaznost se projevila v roce 1990, kdy George W. H. Bush, v pořadí 41. prezident USA, ve svém projevu dne 11. 9. 1990 nazvaném "Toward a New World Order" oznamoval nástup nového mezinárodního uspořádání opírajícího se o mezinárodní právo a mezinárodní organizace, o zrušení hranic, o demokracii, mír a svobodu pro všechny.

Velký optimismus se projevil také v teoretické rovině. Americký autor Francis Fukuyama zveřejnil monografii, která navazovala na jeho stať z roku 1989 a která se vzápětí stala jedním z paradigmat té doby. Nazval ji Konec dějin a poslední člověk a napsal v ní, že končí dějiny pojímané jako nepřetržitý sled válek a nastává období, ve kterém už vyspělé země nebudou vést války, a tím zformují nový, tzv. posthistorický svět. V něm by se vzájemné vztahy mezi státy měly odehrávat především na hospodářské úrovni a stará pravidla mocenské politiky by měla ztratit svůj původní význam.

První léta po skončení studené války tedy přinesla velice výrazné posun od negativního k pozitivnímu míru, od někdejšího mezinárodního napětí k uvolnění, od konfrontace k bezpečnostní spolupráci, od vojenské strategie k diplomacii. Zároveň se silnými redukcemi stavů ozbrojených sil nastalo i výrazné snižování vojenských výdajů, začaly se čerpat tzv. mírové dividendy. Ale zároveň s tím se již v té době začalo uvažovat o rozšiřování NATO směrem na východ.

(rp,prvnizpravy.cz,petrzantovsky,foto:arch.)