Svátek má: Nataša

Politika

Velikost textu:

Mojmír Grygar: Počítání mrtvých za války

Mojmír Grygar: Počítání mrtvých za války

Zvláštní kapitolu chmurných statistik mrtvých tvoří padlí ve válkách. Zatímco kriminální zabíjení lidí je trestáno, vraždění ve válkách je považováno za chvályhodnou nutnost a povinnost, píše Mojmír Grygar v komentáři pro Prvnizpravy.cz.

Mojmír Grygar
27. ledna 2022 - 03:20

Odráží se to na jiném způsobu počítání obětí, jde-li o naše, nebo o ty jejich. Srovnávací statistika tu odhalí netušené souvislosti a rozdíly. Suchá čísla prozrazují něco, co historikové opomíjejí a co si veřejnost neuvědomuje.                 

Vezměme například počet padlých Čechů, Moravanů, Slezanů za první a za druhé světové války. Proč se opomíjí tak drastický a celé další století působící demografický zářez, který národu připravilo Rakousko v letech 1914–1918? Vždyť tehdy zahynulo 900 000 mužů, kteří navíc nebojovali za vlast, ale za zájmy monarchií posvěcené šlechtické, církevní, vojenské, podnikatelské elity? Proč se do Panteonu českého národa v Národním muzeu vrátila bysta Franze Josepha, která byla odtud odstraněna (včetně sošky císařovny Elisabeth) jedním z prvních zákonů Československa o zákazu symbolů rakouské monarchie?                                                 

Hodnocení padlých za druhé světové války se také stává předmětem podivných   politických machinací. Není pomník postavený několika padlým vlasovcům v Řeporyjích zřetelnou provokací? A není ještě větší provokací obnova německého válečného kříže v Kořenově, který postavili sudetští Němci svým padlým na východní frontě? Mluvčí těchto Němců přitom hořce a jízlivě připomínají, že oni za války ztratili 200 000 mužů, zatímco ztráty Čechů byly zanedbatelné.                                    

Jsou-li zanedbatelné, k tomu se ještě vrátíme, nyní je na řadě odpovědět, proč se pro Čechy nestala druhá světová válka hromadným pohřebištěm. Způsobil to –  stoupenci a falešní vykladači Mnichovské dohody se budou štětit – prezident Beneš. Tím, že přijal Mnichovský diktát, znesvářil si kdekoho, ale měl pravdu, že tehdy nešlo o tu či onu úpravu hranic, ale o osud českého národa, o jeho přežití. Dávným plánům Němců odstranit z germánského těla „zabodnutý slovanský trn“ dal Hitler aktuální platnost. V úřední zprávě o návštěvě prezidenta Háchy u Hitlera za Heydrichiády čteme: „Buď se český národ odkloní od svého dosavadního postoje a okamžitě vymýtí ze svých řad všechny elementy nepřátelské Říši, nebo bude muset opustit prostor, který po 1300 let považuje za svou vlast.“ (Zpráva v tisku, 10.6.1942) V případě válečného střetu by sudetští Němci s osmdesáti miliony svých soukmenovců za zády, snad i ve spolupráci s  Poláky a Maďary, mohli celý národ zdecimovat, vymazat z mapy. Měli pro to již připraveny podrobné plány. Goebbels si v deníku poznamenal, že doufá, že Němcům vyjde Beneš vstříc tím, že přijme válku, která by byla jedinečnou příležitostí vypořádat se s přebytečnými Čechy, Moravany a Slezany. Tehdy si také Karl Schwabe, brněnský nacistický pohlavár, již dělal starosti, kde vzít 6 milionů rakví.



Na řadě je otázka, zda oběti, které Češi přinesli za druhé světové války, byly zanedbatelné, nebo významné. Podívejme se na strohá čísla statistik. Dvě velmoci – Japonsko a Spojené státy – měly v prvním případě  2,6 milionu obětí, to znamená ztrátu 3,61 % obyvatelstva, v případě Spojených státech 418 000 padlých, tj. 0,32  % obyvatelstva. Ve srovnání s těmito čísly jsou ztráty Čechů nepoměrně vyšší: Vojáků padlo 25 000, počet bezbranných civilních obětí (!) dosáhl 360 000 (z toho většina Židů), celkem 3,51 % obyvatelstva. Japonsko, proslavené svou expanzivní politikou, mělo ztráty jen o jednu setinu vyšší než malý středoevropský stát, který nikoho neohrožoval a byl západními mocnostmi vydán Hitlerovi na pospas. Ve srovnání se Spojenými státy je na tom Československo ještě mnohem hůř: americký stát přišel ve válce na dvou frontách jen o 53 000 občanů víc, tj. o 6,7 %, než činil celkový počet padlých Čechů.

Tento výpočet kdekoho překvapí. Proč? Bezpochyby je to výsledek dlouhodobých pokusů politiků, historiků, publicistů, sudetských vysídlenců a dalších odpůrců demokracie, kteří líčí období Protektorátu a války zkresleně. Někdo si jistě připomene památná slova ministryně spravedlnosti – „vždyť se u nás toho tolik nestalo“, nebo titulek článku novináře Lidových novin, který 15. dubna 1939, kdy německá vojska obsadila okleštěný stát, nazval „šťastným datem“. S tím úzce souvisí také úsilí politiků, historiků, publicistů, kteří se dlouhá léta snaží vštípit Čechům pocit méněcennosti, nesamozřejmnosti, dokonce i viny za to, že se podileli na rozbití Rakouska a že se odvážili po 300 letech obnovit samostatný stát.


Zamysleme se na chvíli nad ztrátami USA za války s Japonci, zejména nad tím, zda bombardování Hirošimy a Nagasaki atomovými pumami bylo nutné. Když Paul Oppenheimer, vynálezce atomové zbraně, žádal po politcích a vojácích záruku, zda použití tak mimořádné a nevyzkoušené bomby nepřekročí snesitelnou míru, dostal přesvědčivou odpověď – bomba prý ukončí válku a ušetří životy 100 000 amerických vojáků. Tento počet zachráněných amerických vojáků postupem času stoupal, až na dvojnásobek i výš – veřejnost jednak ztrácela přehled, jednak se stále vracela otázka, zda použití atomové bomby bylo nutné. Nebylo možno zatajit, že konstruktéry účinek atomových bomby zděsil a že členové vojenského štábu naprostou většinou použití atomové bomby nedoporučili. Rázně to rozhodl prezident Truman (přirovnal to k lusknutí prsty), nešlo mu jen o ukončení války, ale také o manifestaci americké síly, kterou již nikdo nikdy neohrozí.
 
V každém případě počítání padlých ve válkách je věc politická. Ve válce ve Vietnamu Američané padlé protivníky, ozbrojené i neozbrojené, počítali, jako se počítají trofeje mysliveckých honů. Ve filmovém pořadu o válce ve Vietnamu byla otřesná scéna: Veterán vzpomínal, jak obsadili vesnici a požádali vesničanku o rýži, kterou právě vařila.

Přišlo jim však podezřelé, že vaří tak velký hrnec, když v chýši bylo jen pár žen. Usoudili, že pod poklopem v podlaze se skrývají muži a pohotově tam hodili granát. Potom vytáhli několik těl a rozložili je před chatrčí jako denní trofej. Veterán, bez špetky lítosti nebo viny, potom řekl, že jejich válečné počty byly jednoduché: čím víc Vietnamců zabili, tím víc svůj denní lov považovali za úspěšný.

Za války proti Saddámovi Husajnovi bylo počítání jednodušší –  počet padlých Iráčanů je prostě nezajímal, nezabývali se tím. Podobně byl v dobách osídlování amerického kontinentu pionýrům počet mrtvých Indiánů lhostejný. S ozvěnou tohoto chování se někdy setkáváme i dnes: Ve westernu Sedm zabitých jsem napočítal asi 40 mrtvých Apačů, ale ti se prostě nepočítají. To již není věc politická, nýbrž rasová.
   
Jedna aktuální otázka nakonec: Jak si vysvětlíme, že z odhadovaného počtu jednoho milionu obětí pandémie ve Spojených státech je naprostá většina lidí tmavé pleti?  končí komentář Mojmír Grygar.
    
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)