Svátek má: Barbora

Politika

Velikost textu:

Mojmír Grygar: Dvojí metr Milana Uhdeho

Mojmír Grygar: Dvojí metr Milana Uhdeho

Milan Uhde v nevelkém časovém rozmezí mezi koncem listopadu a začátkem prosince uveřejnil v Lidových novinách dva sloupky věnované témuž závažnému problému: má neprávem odsouzený člověk právo na vlastní pěst vykonat v příznivých podmínkách mstu na svém soudci, trýzniteli, úhlavním nepříteli?      

Mojmír Grygar
4. ledna 2021 - 03:20

V prvním článku Náhradník spravedlivého soudce se zamýšlí nad filmem Staříci, v kterém jeho tvůrci vylíčili případ „osmdesátiletého emigranta Pravomila Reinera, který přijel ze Spojených států... najít a odpravit někdejšího prokurátora a justičního vraha Václava Mráze“. Předlohou k tomuto filmu byl „skutečný příběh Pravomila Raichla, který chtěl zabít komunistického prokurátora Karla Vaše“ píše v glose pro Prvnizpravy.cz Mojmír Grygar.


Někteří komentátoři namítali, že je sporné, zda msta je dostatečným motivem vraždy, ale Milan Uhde, který je nejen spisovatel a dramatik, ale také bývalý špičkový politik, odmítá námitku a vyvrací ji způsobem, který je zcela mimo logiku řešení takového trestního činu. Rozhodující je pro něho to, že „Reiner, než na svou oběť vystřelil, přečetl jí rozsudek. Cítil se tedy jako vykonavatel spravedlnosti nebo jako náhradník poté, co standardní mechanismy selhaly“. Dále pak autor neopomenul vypočítat, kdo všechno ztělesňoval „zločinný režim“; nejsou to jen „prokazatelní vrazi“, ale všichni ti, „kteří umožnili jeho nástup“, včetně „spolupachatelů přípravných opatření, jež vyvrcholila kriminalizací vojáků západního odboje. V Reinerových očích nepochybně zradili i polistopadoví tvůrci zákonů vycházejících z kontinuity s předlistopadovým řádem-neřádem.“ Tak se jedinec stává nejen mstitelem vlastní křivdy, ale i soudcem nad předlistopadovým i polistopadovým režimem. To už je opravdu jednání hodné Nietzscheho nadčlověka.
   


Tématem druhého Uhdeho článku je film Pahorek z roku 1965, který vysílala Česká televize 2. listopadu. Autor si vybavuje dojmy, které v něm před půlstoletím vzbudil film o vzpouře vojenských trestanců v americkém táboře v Libyi za druhé světové války. Roberts, degradovaný seržant, kterého hraje Connery, končí vítěznou vzporu zvoláním: „Zvítězili jsme!“ „Jenže Robertsovým výkřikem historie Pahorku nekončí“, a v závěru článku čteme: „Robertsovi druzi mlátí a zřejmě lynčují Williamse, ono obludné ztělesnění teroru. Scestná praxe se vžila natolik, že jí propadly i oběti režimu a jeho rušitelé. Je to pro mě hořká kapka do závěru Lumetova filmu.“                                  

Proč si Uhde nepoložil otázku, zda i Vlastimil Reiner (Pravomil Raichl) ve flmu Staříci nepropadl scestné praxi, které se stal obětí? Proč žádná „hořká kapka“ neulpěla také na autorově hodnocení tohoto příběhu o odsouzenci, který se sám stane katem svého tyrana? Proč tu autor použil princip dvojího metru? Důvody byly zřejmě ideologické: jinak by se bývalému básníkovi a politikovi český film nemohl stát záminkou k tomu, aby pronesl bezvýhradný soud nad každým, kdo  podporoval „zločinnou stranu“, ať už je to prezident, policista, soudce nebo kterýkoliv řadový člen strany. Vtírá se otázka: proč dnes Uhde pokládá za důležité toto tvrzení manifestačně proklamovat. Má to být náhrada sebekritiky?


pozn.red.: v roce 1953 publ. Milan Uhde svou báseň Do bitev půjde před řadami!, ve které se vyznal ze svého přesvědčení, že tehdy právě zemřelý Klement Gottwald navždy zůstane svým duchem v prostorách Pražského Hradu.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:Alena Ziebikerova)