Ministerstvo životního prostředí za éry bývalého šéfa resortu Petra Hladíka rozdělilo miliardy korun na podporu výroby takzvaného zeleného vodíku. Největším příjemcem podpory se stala společnost Hydrogen Production, která získala dotaci ve výši 972 milionů korun na projekt v Ústeckém kraji. Právě tento případ se stal hlavním terčem kritiky investigativního publicisty Thomase Pauknera, který celý systém označuje za ukázku toho, jak se podle něj evropská klimatická politika mění v rozsáhlý dotační mechanismus.

Paukner však nekritizuje pouze konkrétní příjemce veřejných peněz. Zpochybňuje samotnou logiku zeleného vodíku, který Evropská unie považuje za jednu z klíčových technologií budoucí bezemisní ekonomiky.

Vodík se dnes běžně využívá například v chemickém průmyslu, při výrobě hnojiv nebo v rafinériích. Evropská unie prosazuje postupný přechod od vodíku vyráběného ze zemního plynu k takzvanému zelenému vodíku, který vzniká pomocí elektrolýzy za využití obnovitelných zdrojů energie.

Podle Pauknera se v tomto bodě naplno ukazuje hlavní slabina celé strategie. Upozorňuje, že vodík vyráběný ze zemního plynu stojí podle průmyslových odhadů přibližně 1,5 až 2 eura za kilogram. I při zachytávání emisí oxidu uhličitého se náklady pohybují okolo tří eur za kilogram. Naproti tomu výroba zeleného vodíku v českých podmínkách vychází podle dat, která cituje, přibližně na 15 eur za kilogram.

„Z elektřiny se vyrábí vodík a z něj znovu elektřina. Nedává to smysl? Vítejte v Evropské unii,“ napsal na sociální síti facebook Paukner.


Na těchto argumentech následně staví kritiku programu GREENGAS, který vyhlásilo ministerstvo životního prostředí pod vedením Petra Hladíka. Program disponoval celkovou alokací tří miliard korun a žadatelé mohli získat podporu ve výši 45 až 65 procent investičních nákladů. Samostatná miliardová alokace byla určena pro projekty v Ústeckém, Karlovarském a Moravskoslezském kraji.

Největším příjemcem podpory se stala společnost Hydrogen Production. Firma získala 972 milionů korun a podle zveřejněných dokumentů spadala do kategorie malých podniků, což jí umožnilo dosáhnout na nejvyšší míru podpory.

Paukner se následně podrobně věnuje osobě podnikatele Milana Nečase, který je s projektem spojován. Připomíná jeho působení v dnes již zaniklé Universal bance, angažmá v Lovochemii během období převzetí společností Agrofert i pozdější podnikatelské aktivity v Horním Jiřetíně.

Právě minulost příjemce dotace považuje za jednu z okolností, které podle něj vyvolávají další otázky. Překvapuje ho také skutečnost, že téměř miliardovou podporu získal projekt společnosti, která podle jeho názoru neměla předchozí významné zkušenosti ve vodíkové energetice.

„Bez předchozích zkušeností a aktivních firem v energetice žádá skrze firmu Hydrogen Production o dotaci ve výši 972 milionů korun, “ upozorňuje Paukner.

Druhým největším příjemcem podpory se stal holding Solar Global. Pět jeho projektů získalo podle zveřejněných výsledků dotace v souhrnné výši přibližně 345 milionů korun.

Další část kritiky míří právě sem. Paukner tvrdí, že některé vodíkové projekty mají být napájeny elektřinou ze solárních elektráren, které samy v minulosti čerpaly veřejnou podporu z jiných dotačních programů.

Podle jeho názoru tak vzniká systém, kdy stát nejprve podpoří výstavbu fotovoltaických elektráren a následně poskytuje další podporu na výrobu vodíku využívajícího energii z těchto zdrojů. Tento model označuje za „dotační salám“.


Podle Pauknera celý systém vytváří uzavřený okruh výrobců a odběratelů závislých na veřejné podpoře.

„Tito noví a velmi dobře zadotovaní producenti budou vyrábět vodík pro zadotované odběratele z řad dopravních podniků, rafinérií a dalších firem, které by drahý zelený produkt nikdy nekupovaly, budou ale muset,“ tvrdí.

Jeho kritika přitom nesměřuje pouze na české ministerstvo životního prostředí. Hlavním terčem je samotná evropská strategie podpory obnovitelného vodíku. Evropská unie počítá s tím, že podíl zeleného vodíku bude v následujících letech výrazně růst a postupně se prosadí v průmyslu, dopravě i energetice.

Paukner je přesvědčen, že bez rozsáhlých dotací by podobné projekty nevznikaly a na běžném trhu by nebyly schopny obstát.

„Nevydělává to, nedává to smysl, popírá to fyziku, nebude to fungovat? Nevadí,“ shrnuje svůj pohled.

Celý spor tak není pouze debatou o jedné dotaci nebo jedné firmě. Na jedné straně stojí představa Evropské unie a české vlády, podle níž má vodík sehrát významnou roli při dekarbonizaci ekonomiky. Na straně druhé stojí kritici jako Thomas Paukner, kteří tvrdí, že výsledkem mohou být miliardové výdaje na projekty závislé na veřejné podpoře, jejichž ekonomická životaschopnost zůstává sporná.