Německá politika podle publicisty Pavla Šika naráží na důsledky vlastní strategie izolace AfD. Kancléř Friedrich Merz po volbách slíbil obrat od zelené a levicové politiky, současně ale trval na tom, že s Alternativou pro Německo nikdy nepůjde do spolupráce. Právě tento rozpor podle Šika dnes německou vládu dohání.

Ve svém rozsáhlém komentáři reaguje také na text komentátora Petra Honzejka v Hospodářských novinách, který mu vyčetl údajné „fandění“ AfD a kritizoval i dřívější úvahy o možné koaliční spolupráci CDU s touto stranou.

Šik ale odmítá, že by šlo o podporu AfD. Tvrdí, že pouze analyticky popisoval politickou realitu zejména ve východním Německu.

„Komentoval jsem sociologický fakt, že východní Němci nejsou oblbnutí určitým druhem západního populismu, ale jsou to konzervativci s vlastní politickou pamětí,“ uvedl.

Právě zde podle něj vzniká hlavní problém současné německé politiky. Merz před volbami sliboval návrat k pragmatičtější a ekonomicky racionálnější správě země, zároveň ale odmítl jakoukoli spolupráci s AfD. Německá politika pro tento přístup používá pojem „Brandmauer“, tedy ochranný firewall proti takzvané krajní pravici.


Místo pravicové většiny proto Merz vytvořil koalici se sociální demokracií. Šik tvrdí, že tím ztratil část důvěryhodnosti u vlastních voličů a současně posílil AfD jako jedinou skutečnou protestní sílu bez odpovědnosti za vládnutí.

Právě to podle něj ukazují i aktuální průzkumy. Se současnou německou vládou je spokojeno pouze třináct procent občanů, což Šik označuje za historicky bezprecedentní číslo. Současně AfD podle nových průzkumů posílila na 27 procent a ve východním Německu už podle něj reálně míří k absolutní většině.

„Brandmauer AfD neoslabila, naopak jí vyrobila monopol na nespokojenost bez jakékoliv odpovědnosti za výsledky,“ napsal.

Velkou část komentáře věnuje samotné logice koaliční politiky. Protestní strany podle něj v opozici mohou slibovat téměř cokoli, protože nenesou přímou odpovědnost za správu země. Ve chvíli, kdy ale vstoupí do vlády, začnou narážet na kompromisy, rozpočtová omezení i mezinárodní závazky.

Právě proto Šik tvrdí, že účast AfD na vládnutí mohla být pro německý systém spíše stabilizační než destruktivní. „Koaliční zodpovědnost by AfD transformovala,“ uvedl.

Jako precedent připomíná rakouskou FPÖ, která po vstupu do vlády v roce 2000 podle něj postupně ztratila část protestního charakteru a získala standardní vládní zkušenost.


„Strana, která by nesla odpovědnost za česko-německé vztahy coby součást vládní koalice, by měla mnohem silnější strukturální motivaci tyto vztahy nepoškozovat než strana, která může bez následků říkat cokoliv z pohodlí opozice,“ poznamenal.

Ostře se vrací i k samotnému Honzejkovu textu. Tvrdí, že místo věcné polemiky přišlo nálepkování a zjednodušené spojování analytických úvah s podporou extremismu.

„Tento způsob debaty, kdy se místo argumentu etiketuje, je přesně tím, co v německé politice ta tzv. Brandmauer vyrobila,“ uvedl Šik.

V závěru propojuje německou politickou situaci s českou ekonomikou. Připomíná slabé výsledky německého průmyslu, nízký index PMI i varování ekonomů Hanse-Wernera Sinna a Veroniky Grimmové, kteří podle něj otevřeně mluví o ztrátě směru a postupném ekonomickém slábnutí Německa.

Právě proto podle Šika není možné vést politiku pouze na základě ideologických zákazů a morálních gest. Německo podle něj potřebuje funkční vládu schopnou provádět reformy, nikoli další prohlubování politických blokád.

„Vylučování i extrémističtějších postojů z politické odpovědnosti nefunguje a naopak začlenění ano,“ uzavřel Pavel Šik.