Svátek má: Milan

Politika

Velikost textu:

Jiří Kobza: Vítězům sluší velkorysost

Jiří Kobza: Vítězům sluší velkorysost

Před 5 měsíci skončila (bez valného zájmu našich médií) krutá válka o Náhorní Karabach. V této válce bohatý a silný Azerbajdžán za vydatné pomoci Turecka rozdrtil karašské Armény, kterým pomáhala výrazně chudší a slabší Arménie.

Jiří Kobza, poslanec (SPD)
3. května 2021 - 06:20

Turecko si v té válce vyzkoušelo nové zbraně, především drony. Mrtvých tak na arménské straně bylo výrazně víc. Válka skončila, až když se do ní vložilo Rusko s veškerou svojí diplomatickou vahou.

Na tomto místě se sluší připomenout některá, našimi médii nezmiňovaná, avšak pro pochopení problému nezbytná fakta: Náhorní Karabach je území o rozloze 4400 km², z jehož cca 145 000 obyvatel je zhruba 95 % Arménů. Už kolem roku 180 př. n. l. se Karabach stal jednou z 15 provincií Arménského království. Populaci Karabachu tehdy tvořili Arméni a několik poarménštěných kmenů. V 5. století byla v Karabachu založena první arménská škola, klášter Amaras. V souvislosti s patronátem carského Ruska nad křesťanskými menšinami na Blízkém východě, docházelo už v 16. století k migraci arménského obyvatelstva z Osmanské říše. Počátkem 20. století došlo ke genocidě Arménů ze strany Turecka, což vedlo k jejich výraznému poklesu v celé oblasti. Za tuto neblahou historickou událost se už jménem evropských národů omluvila německá kancléřka Merkelová a čerstvě též americký prezident Biden. A kdo by chtěl o této skvrně na muslimské historii vědět víc, nechť si najde vynikající film Atoma Egoyana Ararat.
 
A komu by to nestačilo, ať si prostuduje i novější dějiny této enklávy. Ten, kdo ji bezohledně a inženýrsky vrhl (navzdory tehdejšímu 93,5% podílu tamní arménské populace) do náruče Ázerbajdžánu, byli ruští bolševici roku 1923. Ještě roku 1988 údajně osvícený Michail Gorbačov tento statut formálně podpořil potvrzením existence Náhorního Karabachu jako nedílné součásti Ázerbájdžánu.



Když Ázerbájdžán vyhlásil 30. srpna 1991 nezávislost na rozpadajícím se Sovětském svazu, nehodlali Arméni z Náhorního Karabachu zůstat nadále jeho součástí a karabašské vedení, podporované morálně i materiálně z Arménie, vyhlásilo 2. září 1991 nezávislost na Ázerbájdžánu. Ázerbájdžánská vláda reagovala 26. listopadu zrušením karabašské autonomie. Následné referendum, uspořádané v Náhorním Karabachu 10. prosince sice azerská menšina bojkotovala, drtivá většina karabašských Arménů však rozhodnutí o nezávislosti podpořila. V letech 1992–1994 probíhala o Náhorní Karabach otevřená válka mezi Arménií a Ázerbájdžánem, která zasáhla citelně i civilní obyvatelstvo. Válka způsobila smrt desítek tisíc lidí a nucené přesídlování stovek tisíc obyvatel obou národností. Neklid mezi oběma stranami však pokračoval i v dalších letech. Arménie soustavně požadovala uznání nezávislosti Náhorního Karabachu, zatímco Ázerbájdžán naopak vyklizení Armény osídlených území. Toto stanovisko podpořil ve své rezoluci i Evropský parlament. Jak jinak, chce se dodat…


Neukončený spor propukl naplno koncem loňského září. Rusko a Francie obvinily Turecko, že na podporu Ázerbájdžánu vyslalo do oblasti bojovníky ze Sýrie, což bylo doloženo i dalšími zpravodajci. Zevrubně o tom informovala veřejnoprávní televize. Ovšem nikoli ta naše, Česká, nýbrž britská BBC. Ukončení bojů mezi Arménií a Ázerbajdžánem a podpis dohody oznámil dne 10. listopadu 2020 ruský prezident Vladimir Putin s tím, že na dodržování příměří budou dohlížet ruští pozorovatelé.  

Nyní tedy zbraně mlčí. Arméni, kteří obývali obsazené oblasti Náhorního Karabachu, byli vysídleni jinam a Azerbajdžán obsadil dobytá území. Marně jsem se pokoušel přesvědčit naše ministerstvo zahraničí, aby těmto vysídlencům poskytlo nějakou pomoc. Raději však poslalo 10 mil. Kč běloruské opozici, než by se slitovalo nad lidmi, kteří, stejně jako českoslovenští občané v Sudetech v roce 1939, přišli o střechu nad hlavou a byli nuceni odejít.  

Totéž platí o zajatcích z této války. Asi 200 zajatců z této války stále zůstává v azerských věznicích, opět bez valné pozornosti světových (a tedy i našich) médií. Problém je v tom, že Náhorní Karabach není mezinárodně uznaným státem (můžeme srovnat například s tím, s jakou lehkostí získalo samostatnost a uznání Kosovo). Nemá tedy nárok na armádu a Azerbajdžán odmítá těmto zajatcům přiznat status válečných zajatců ve smyslu ženevských dohod. Označuje je za bandity a hrozí vysokými tresty (až 20 let) vězení. Zatímco naše veřejnoprávní media plní nekonečné reportáže o tom, jak se má v Rusku Navalnyj, pro tyto zajatce již vysílací čas nezbývá.

Nejsme zde, abychom soudili podle klikatých paragrafů, ani diskutovali o tom, kdo byl v této válce v právu. Píšu tento článek proto, abych vítězné straně připomněl, že cesta k míru je dlouhá a složitá a že sousedské vztahy se budou z válečných šrámů hojit dlouho.

Po válce vítězům sluší velkorysost a zajatci se mají vrátit domů, bez ohledu na to, kolik hořkosti a utrpení válka přinesla. Apeluji tedy na Azerbajdžán, aby jako velkorysý vítěz a v zájmu budoucího míru neprohluboval v Arménech pocit křivdy a přiznal zajatcům status válečných zajatců s právem na svobodu po ukončení konfliktu. A apeluji na naši diplomacii, aby se zasadila o osvobození uvězněných Arménů.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)