Svátek má: Nataša

Politika

Velikost textu:

Jan Schneider: Chvála bojkotu

Jan Schneider: Chvála bojkotu

Spojené státy se rozhodly politicky bojkotovat Olympijské hry v Číně. Evropská unie se hned poté naprosto samostatně a o své vůli rozhodla, že tak učiní též, píše Jan Schneider v komentáři pro Prvnizpravy.cz.

Jan Schneider
10. prosince 2021 - 07:20

Číňané se rozběsnili, protože v tamní kultuře takovéto odmítnutí znamená urážku. Neměli by to tak však brát, měli by se kulturně trochu globalizovat a podívat se na věc západníma očima. Pak by zjistili, že vlastně nejde o urážku, ale o určitý realismus, který v podstatě lze pochválit. Proč je možné to takto vidět?

Nu především je potřeba se zabývat zdůvodněním neúčasti západních politiků na Olympijských hrách, konaných v zemi, kde podle nich nejsou dodržována lidská práva. To je skutečně pikantní slyšet od reprezentantů Spojených států, které nevynechaly jedinou příležitost svrhnout nějakou vládu cizí země, která jim „nešla na ruku“, nebo se jim to jen hodilo geopoliticky.

Argumentace to je velmi výstřední, protože ausgerechnet Spojené státy drží v koncentračním táboře v Guantanámu bez soudu lidi, posbírané na udání různě po světě, některé z nich již dvacet let. A tam a v tajných mučírnách umístěných v zemích, které často též tepou Čínu kvůli údajnému nedodržování lidských práv, mnoho z těch zadržovaných osob podrobují mučení, a to se souhlasem americké vlády! Kromě waterboardingu používají též i spánkovou deprivaci, čímž se řadí po bok praktikám například československé Státní bezpečnosti z konce čtyřicátých až padesátých let, za což byla ona doba a panující režim označeny za zločinné.

Nutno dodat, že sám ten „zločinný režim“ ještě v době svého trvání za mnohé z těchto mučících praktik a dalších zločinů některé pachatele soudil a odsoudil. To na rozdíl od současných Spojených států, které nejenže nic takového neudělaly, ale neuznávají ani autoritu Mezinárodního trestního soudu (ICC), a dokonce v roce 2019  vyhrožovaly pracovníkům soudu sankcemi, pokud by se odvážili vyšetřovat americké občany podezřelé z válečných zločinů v Afghánistánu.


Bojkot kvůli nedodržování lidských práv by tedy bylo možno vykládat jako podvědomě sebekritický šleh do vlastních řad, jako kdyby Američané tímto dávali najevo, že z hlediska dodržování lidských práv by jejich politická reprezentace na Olympijských hrách v Číně opravdu nebyla tím „pravým ořechovým“.

Politika však ale už z principu nemá mít se sportem nic společného! Sport má lidi celosvětově spojovat, a ne sloužit jako nástroj politické propagandy a demagogie. Proto nelze než doufat, že svou účast na Olympijských hrách zruší všechny politické reprezentace všech zúčastněných zemí, a že to tak zůstane už nastálo! Kdyby přestaly politické tlaky na olympiádu, včetně vítězoslavného skřehotání zemí, jejichž zfetovaní sportovci urvali nejvíce medailí, možná by to přispělo i k určitému očištění sportu, k jeho návratu k prapůvodní podobě. Možná by se dalo obnovit i to, co je na sportu nejdůležitější – totiž nejen přimět se k dobrému výkonu, ale současně i k výsostnému umění přijmout porážku.

Myslím, že Spojené státy, tedy velmoc, která ztrácí své výsadní postavení, by si právě toto umění  potřebovala osvojit co nejdřív a pořádně a na všech úrovních. Svět by tak mohl být ušetřen nebezpečí kopání „chcípající kobyly“ (učeně se tomu říká Thúkydidova past) a obyvatelé Spojených států by se tak mohli zkultivovat a nebudit už po světě apriorní nesympatie, přecházející často v nenávist.



Pořádání Olympijských her by se tak do budoucna nesmírně zlevnilo, protože by odpadly obrovské náklady na pobyt všech těch nadutých „pupíků“, včetně jejich ochranek a dalších přisírků v doprovodu. I životnímu prostředí by se ulevilo, kdyby se na olympiádu neslétlo tolik přebytečných lidí. Bezpečnostním orgánům pořádající země by ubylo stressu a mohly by se věnovat ochraně těch, kteří si to zasluhují.

Jednu výjimku bych však udělal – a to v případě aktivně sportujících politiků. Jistě, inspirace koncem pohádky o šíleně smutné princezně tu je zcela zjevná. Vyřešilo by se tak „krátkou cestou“ mnoho „zamrzlých konfliktů“. Vyhradil bych pro tyto účely jednu disciplínu, v níž se utkávají nyní již všechna pohlaví: box.

Myslím, že sledování zápasů, v nichž by si politici vzájemně mlátili do čuni, by co do sledovanosti trhalo rekordy. Bylo by to všeobecně prospěšné – ozbrojené konflikty nejsou šetrné ani k lidem, ani k přírodě, negativní vliv mají na mravy, morálku, vzdělání, kulturu, v dlouhodobém prospektu i na ekonomiku (někde válka ekonomiku rozproudí, ale někdo jiný to musí zaplatit). Politici by přitom bezpečným způsobem vybili své agresivní choutky (již vidím dvě-tři naše čerstvě do nejvyšších pater vyvzlínané političky, kterým bych na letenku na takovou olympiádu rád přispěl!).

Řada z nich by tak možná poprvé v životě ucítila závan reálné odezvy toho, co prostořece a bezmyšlenkovitě hlásají, a snad by dali do budoucna alespoň na chvíli pokoj.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)