Svátek má: Erik

Politika

Velikost textu:

Dozvuky 15.března 1939: Boj o nacistická koryta

Dozvuky 15.března 1939: Boj o nacistická koryta

Po okupaci 15.března 1939 začaly personální přesuny nově jmenovaných potentátů nacistické tisícileté říše do Protektorátu Čech a Moravy, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz František Roček.

K.H.Frank
17. března 2021 - 09:01

Bez ohledu na to, zda stát je řízení demokraticky, nějakým státním mechanismem nebo přímo pomocí diktatury, jako v případě nacistického Německa, ve všech těchto formách funguje bratrovražedný konkurenční boj o koryta.

Karl Hermann Frank byl jmenován státním tajemníkem v Protektorátu Čechy a Morava. Na tuto funkci byl navržen Konradem Henleinem, aby Frank vypadl z pohraniční říšské župy Sudety. Ta vznikla okupací československého pohraničí v roce 1938 na základně mnichovské zrady.


Boj o moc

Frank obdržel své vlastní hnojiště, na kterém se mohl rochňat – protektorát. Říšská protektor Konstantin von Neurath tím získal zástupce z řad sudetských Němců.

Frank ve své pyšné blbosti chtěl mít co největší moc. Proto žádal, aby Protektorát Čechy a Morava byl prohlášen župou NSDAP a on se stal župním vedoucím.

Jenže stranická kancelář NSDAP Frankův návrh smetla ze stolu a péči o německou menšinu v protektorátu teritoriálně rozdělila mezi tři sousední župy NSDAP, tedy včetně župy Sudety.

Výsledkem nebylo jenom Frankovo zklamání, ale také kompetenční boje. Volker Zimmermann ve velmi cenné knize „Sudetští Němci v nacistickém státě“ (Prostor-Argo, 2001, str. 231-232) upozorňuje, že nebyly dostatečně vymezeny kompetence mezi stranickým vedením a protektorátní správou.

Proto Frank napsal Henleinovi, župnímu vedoucímu NSDAP, do Liberce v dopisu z 23. června 1939, že manifestace na území Protektorátu, které zamýšlí župní vedoucí (Henlein) vykonat, vyžadují Frankovo svolení. Čili Frank se snažil dosáhnout výlučné politické kontroly nad svým územím.

Po atentátu na říšského protektora R. Heydricha se pokusil Frank prosadit vlastní župu NSDAP pro Čechy a Moravu, ale opět se mu jeho záměr nezdařil.

Kdo byl v NSDAP?

O vztahu místních Němců k nacistické Říši a NSDAP v Protektorátu Čechy a Morava lze využít poznatků z tzv. Sudet. Postavení Němců v Protektorátu bylo obdobné jako v župě Sudety připojené k německé říši po mnichovské zradě spojenců.

Na konci války Němci rádi tvrdili, že byli organizováni NDAP vlastně z donucení. Dostali to rozkazem. Jenže, prdlajs. Lhali.

K Němcům v pohraničí (Sudetech) a v Protektorátu přistupoval nacistický stranický aparát obdobně. V Sudetech měli němečtí vlezdoprdelkové větší šanci vlézt do nacistické strany NSDAP než v Protektorátu proto, že mohli být předtím v místní sudeťácké nacistické straně SdP.

Členové SdP nebyli automaticky převáděni do NSDAP. Rozdíl mezi členstvím v SdP a NSDAP v Sudetech byl výrazný, protože kdo se chtěl stát členem NSDAP musel vyplnit a vlastnoručně podepsat přihlášku a prohlášení o svém arijském původu a nečlenství v zednářských lóžích. Když byla tato přihláška doporučena okresním vedoucím, putovala přes liberecké župní vedení do mnichovského ústřední ke konečnému schválení, zaevidování a přidělení členského čísla.

Proč skončilo v NSDAP tak málo lidí z původní SdP? Protože kritéria pro přijímání do NSDAP byla velmi přísná. SdP usilovala o každý hlas. Dosud jsem se nesetkal s tím, že by někomu bylo odmítnuto členství v SdP, řekl mi před lety v rozhovoru historik Stanislav Biman.

NSDAP byla naopak přísně výběrovou stranou. „Strana musí vždy zůstávat výběrem národa“, je zcela jasně deklarováno v Organizační knize NSDAP. I prostý člen měl být v podstatě vůdcem a alespoň příkladem - proto bylo povinné nošení odznaku - pro lidi kolem sebe a na veřejnosti. Tím ovšem nekončil výčet jeho aktivních povinností. Netolerovalo se zcela formální členství omezující se jen na placení příspěvků, jak to bylo možné u nás v KSČ, kde byl člověk mnohdy členem jenom proto, že tam byl, a tím to pro něho končilo. „Odměnou“ za to bylo jeho upřednosťňování v zaměstnání při povyšování, v přiznávání různých doporučení pro něho i rodinu.



Celý proces přijímání nových členů náležel do kompetence Reichschatzmeistera - říšského správce stranického jmění a pokladníka. Jemu přináležela rovněž celá agenda s registrací členů. Byl to rovněž on, kdo jménem vedení NSDAP vyhlašoval období přijímání či nepřijímání (Mitgliedersperre) členů a využíval i dané mu pravomoci „omezit přijímání na určitý okruh osob“ vydáváním dodatkových podmínek pro přijímání nových členů. Tak tomu bylo i v případě Sudet.

K 1. listopadu 1938 byli přijati pouze funkcionáři SdP, Svazu turnerů, DNSAP a velitelé Sudetoněmeckého freikorpsu. Další byli přijati k 1. prosinci 1938 - staří členové DNSAP, SdP, aktivisté Svazu Němců a Německého kulturního svazu. Ostatní dostali příležitost až v roce 1939 a1940. Poté byli do NSDAP přijímání jen aktivisté - funkcionáři a „velitelé“ HJ a BDM, kteří dovršili 18 let, a to jen určitých stanovených termínech.
Zájem sudetských Němců o členství v NSDAP byl mimořádně velký. Svědčí o tom nejen výše uvedené číslo vzhledem k počtu obyvatel a „dosažené pořadí“ mezi župami, ale především množství zamítnutých žádostí o členství, žádostí o poskytnutí výjimky z požadovaných kritérií a v neposlední řadě i odvolání k župnímu soudu NSDAP v případě zamítavého stanoviska na úrovní okresu, upozorňuje Biman.

Při poválečném antifašistickém kádrování Němců na Ústecku často člen NSDAP tvrdil, že musel do strany vstoupit, protože všechny lidí z firmy nahlásil jejich šéf, aby byli nacistickým podnikem. Také učitelé a profesoři upozorňovali, že museli vstoupit do strany, jinak by mohli ztratit zaměstnání.

Nelze do určité míry takové tlaky vyloučit. Ale každý musel sám za sebe požádat o vstup do NSDAP a vyplnit přihlášku. Nebyly žádné kolektivní přihlášky či nábory. Nebylo to možné ani u organizací a svazů přímo podřízených NSDAP, které se naopak staly masovými členskými složkami (Svaz žen/Frauenschaft a SA počtem svých členů se ocitly na prvních místech v celoříšském průměru, co do organizovanosti). Jde o zcela nepravdivá tvrzení.

Nečlenství v NSDAP, když bylo např. vyváženou jinou aktivitou, bylo oceňováno stejně, jako plnohodnotné členství v NSDAP. Občan, tedy Volksdeutsche, který se choval loyálně, neměl žádné obtíže.

Jsou evidovány i případy dobrovolného vystoupení z NSDAP, ale byly spíše mimořádným krokem. Biman k tomu uvádí: Setkal jsem se s vystoupením z důvodů zdravotních, sociálních, ale i bez uvedení důvodu. Pokud se tito lidé nadále chovali vůči režimu loyálně a podporovali ho např. při sbírkách Zimní pomoci nebo jiných, chodili na akce NSDAP, neměli potíže. Jiné to bylo v případě vyloučení, kterých bylo mnohem více. Nejčastěji pro různé kritické výroky a poznámky na funkcionáře v opilosti. Odsouzení řádným soudem např. pro zpronevěru, předražování atp. znamenalo automatické vyloučení z NSDAP i z dalších svazů. Ve všech posudcích na člověka potom byly tyto skutečnosti náležitě uvedeny a většinou byly důvodem k odmítnutí jeho žádosti.   

Čili: Každý Němec, který chtěl být na území okupovaného Československa v NSDAP, si to musel zasloužit.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)