Chystaný sjezd Sudetoněmeckého landsmanšaftu v Brně vyvolává ostré reakce ještě před svým začátkem. Režisér David Martinek odmítá výklad, podle kterého má jít o gesto smíření nebo o důstojný historický dialog. Naopak tvrdí, že pozvání landsmanšaftu do Brna skupinou kolem Matěje Hollana není jen nevkusné gesto, ale „politický lapsus neskutečných rozměrů“. Celou věc zasazuje do mnohem širšího rámce poválečného uspořádání Evropy, česko německých vztahů, Benešových dekretů, Postupimi, reparačních nároků i domácí kulturní války.

Martinek hned v úvodu svého rozsáhlého komentáře píše, že na oficiální diplomatické rovině je otázka mezi Českem a Německem uzavřená. Připomíná Postupimskou konferenci z roku 1945, Pařížskou konferenci, Pražskou smlouvu z roku 1973, smlouvu 2 plus 4 z roku 1990, Česko německou deklaraci z roku 1997 i předchozí smlouvu o dobrém sousedství z roku 1992. Podle něj právě tyto dohody a diplomatické úsilí směřovaly k tomu, aby se spory mezi národy a státy Evropy uzavřely a aby kontinent mohl žít v míru, stabilitě a spolupráci.

Právě proto považuje současné brněnské aktivity za nebezpečné. Podle Martinka se aktivisté pokoušejí znovu otevřít téma, které mělo zůstat historicky, právně i politicky uzavřené. Ptá se, proč se mají znovu otevírat rány, které se měly zahojit. Odpověď si dává sám. Podle něj nejde o žádné usmiřování, ale o další kolo české domácí kulturní války a zároveň o nepochopení složitého rámce mezinárodních vztahů.

Martinek připouští, že korektní spolupráce historiků, archivářů, badatelů a poctivých autorů na obou stranách hranice by smysl měla. Podle něj by mohla pomoci přesně pojmenovat příčiny tragédie českého státu po nástupu Hitlera. Odmítá ale, aby k tomu sloužil právě Sudetoněmecký landsmanšaft. Ten označuje za relikt doby a za organizaci, která po desetiletí podle něj předkládala německé veřejnosti pokřivený obraz vztahu k Československu.

Za podstatné považuje to, že utrpení české společnosti po Mnichovu 1938 bylo podle něj dlouho vytlačováno z veřejného obrazu. Připomíná Čechy vyhnané ze Sudet do vnitrozemí, henleinovský teror v pohraničí, nacistické represe po atentátu na Heydricha, gestapo, germanizační tlak, Lidice, Ležáky i statisíce mrtvých spojených s rozbitím československého státu. Na české straně podle něj komunismus potlačoval otázku divokého odsunu, po roce 1989 se ale podle Martinka situace přelila do opačného extrému, který vnímá jako snahu vnutit české společnosti pocit „české viny“.


Za jeden z nejostřejších momentů komentáře lze považovat jeho odmítnutí landsmanšaftu jako partnera pro podobný dialog. Martinek píše, že použít k tak náročnému tématu organizaci, kterou označuje za revanšistickou a která podle něj po dekády „vyřvávala lži o české vině“, není stupidita, ale záměr. „Takto se dialog nebuduje. Takto se buduje kontroverze,“ shrnuje.

Nejde o smíření, ale o kulturní válku

Do současné politiky zasazuje Martinek celý spor jako součást širšího kulturního střetu. Tvrdí, že veřejný prostor byl po tři dekády formován lidmi, kterým podle něj více záleželo na potlesku v bruselských, mnichovských a berlínských kuloárech než na stabilitě vlastního státu. Po volební porážce v roce 2025 podle něj těmto lidem zbyla už jen provokace a vyvolávání konfliktů v tématech, která společnost polarizují. Sudetoněmecký landsmanšaft je podle Martinka citlivé téma právě proto, a proto bylo znovu vytaženo na světlo.

Významnou část komentáře věnuje Martinek takzvanému Overtonovu oknu. Podle něj stejný typ aktivistů používá agresivní metodu posouvání hranic veřejně přijatelného. Nejprve přijde emocionální gesto zabalené do slov o vyšší morálce a lidskosti. Poté se spustí polarizace. Věcné argumenty o dekretech, válečné vině nebo henleinovském teroru jsou podle Martinka označovány za „recyklované nacionalistické mýty“. Kdo trvá na historických a právních faktech, může být podle něj nálepkován jako šiřitel nenávisti nebo člověk, který se nevyrovnal s minulostí. Cílem je podle něj posunout společnost k přijetí kompromisu, který by ještě před několika lety působil nepředstavitelně.

Martinek ale tvrdí, že tato metoda už naráží. Podle něj se lidé, kteří prosazovali nekritický multikulturalismus, Green Deal nebo cancel culture, mýlili v zásadních tématech posledních dekád. Multikulturalismus podle něj narazil na realitu evropských ghett, Green Deal drtí český i německý průmysl a cancel culture se pokusila dusit svobodnou diskusi. Propagace landsmanšaftu proto podle něj není běžná politická provokace, ale „osudový přešlap“.

Overtonovo okno a hra s českou vinou

V historicko právní části komentáře Martinek staví jako hráz proti revizi dějin Postupim, Benešovy dekrety, smlouvu 2 plus 4 i judikaturu českého Ústavního soudu. Připomíná, že Postupimská konference schválila přesun německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska do Německa. Podle něj tím byl poválečný odsun legitimizován jako součást evropského řešení po válce, nikoli jako samostatný český akt pomsty.

Martinek zdůrazňuje, že šlo o celoevropský proces, v němž se pohybovaly miliony lidí. Uvádí, že nucené přesuny se týkaly přibližně 12 až 14 milionů Němců ze střední a východní Evropy a že nešlo pouze o Československo. Stejně tak připomíná princip reparací za válečné škody způsobené nacistickým Německem a odmítá výklad, podle kterého by šlo o specificky český přístup nebo český výmysl.

Důležitý je pro něj i současný postoj německé vlády. Martinek tvrdí, že Berlín považuje otázku reparací vůči Polsku i Česku za právně a politicky uzavřenou a zároveň nepodporuje oficiální majetkové nároky odsunutých Němců vůči Praze. Podle něj je status quo výhodný pro německý stát i pro českou stranu. Reparační otázka tak podle něj funguje spíše jako politická karta v domácí politice než jako reálný vládní spor.

Benešovy dekrety Martinek označuje za nástroj spravedlnosti a prováděcí rámec rozhodnutí vítězných mocností. Odmítá tezi o slepé české kolektivní vině a připomíná, že československé právní normy nabízely možnost individuálního vyvinění těm Němcům, kteří byli věrni republice, neprovinili se proti českému a slovenskému národu, účastnili se boje za osvobození nebo trpěli pod nacistickým terorem. Podle Martinka tak nešlo o automatický trest pro každého bez výjimky, ale o právní mechanismus vyžadující prokázání loajality k Československu.

Jako příklad uvádí kauzu Walderode, která má podle něj ukazovat, že česká justice dokáže uznat nárok, pokud existují důkazy, že držitel majetku nepostupoval proti republice. Stejně tak připomíná, že konfiskační dekrety vylučovaly z konfiskace majetek osob, které aktivně bojovaly proti nacismu nebo byly nacismem perzekuovány.

Za největší riziko považuje Martinek možnost, že by se otevřely majetkové a právní otázky spojené s poválečným uspořádáním. Podle něj by revize majetkových nároků v Česku mohla otevřít otázku hranic Polska, Maďarska i vnitřního uspořádání Německa. Stabilita střední Evropy by se podle něj mohla rozsypat „jako domeček z karet“. Tvrdí, že by šlo o geopolitickou revizi poválečného pořádku s obrovskými ekonomickými dopady.

Připomíná také československé válečné škody, které podle něj stát po válce vyčíslil na 11,6 miliardy dolarů v hodnotě z roku 1938. Československo se podle Martinka svých nároků na reparace nikdy nevzdalo a po započtení inflace a úroků by podle něj šlo o částky v řádech bilionů korun. Masové revize vlastnických práv k nemovitostem v pohraničí nebo proplácení takových sum by podle něj zničily stabilitu obou zemí.

V této souvislosti připomíná Česko německou deklaraci z roku 1997, podle níž nemají být vztahy obou zemí zatěžovány politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti. Martinek ji chápe jako pragmatický diplomatický pat. Německo uznalo odpovědnost za vývoj vedoucí k Mnichovu, obsazení Československa a nacistické zločiny, česká strana vyjádřila lítost nad utrpením a křivdami nevinným lidem při poválečném vyhánění a nuceném vysídlení. Každá strana ale zůstala vázána svým právním řádem.


Martinek se vrací také k roli Václava Havla. Připomíná jeho omluvu za odsun z roku 1990, kterou označuje za etické gesto, ale zároveň tvrdí, že landsmanšaft ji začal vnímat jako slabost a politickou pozvánku k vznášení nároků. Havel podle něj později sám vymezil hranice smíření slovy, že čas konfrontace musí skončit. Václav Klaus podle Martinka převedl česko německé vztahy na pragmatickou úroveň právě deklarací z roku 1997.

Další posun podle něj přišel po roce 2013, kdy Petr Nečas vystoupil v Bavorském zemském sněmu a vyjádřil lítost nad utrpením sudetských Němců při odsunu. Pro zastánce usmíření šlo podle Martinka o potvrzení deklarace z roku 1997, pro kritiky o průlom do státní doktríny. Následovala změna stanov landsmanšaftu v roce 2015, kdy se organizace formálně zřekla majetkových nároků. Martinek to ale označuje spíše za taktické opatření, které lze podle něj v budoucnu změnit.

Za problematické považuje i pozdější kontakty českých politiků s landsmanšaftem. Zmiňuje Pavla Bělobrádka, Daniela Hermana a další politiky, kteří se účastnili setkání nebo sjezdů. Hermanovo oslovení „Milí krajané“ a Bělobrádkovo vystoupení na sjezdu podle Martinka posunuly vztahy s organizací na vyšší úroveň. Pro českou veřejnost, zejména konzervativní, podle něj landsmanšaft zůstává organizací s revanšistickou pověstí a kontroverzními kořeny. Účast českých politiků proto nevnímá jako dialog, ale jako jednostrannou legitimizaci.

Benešovy dekrety jako hráz proti revizi dějin

Dnešní brněnské aktivity kolem Matěje Hollana a Žít Brno proto Martinek popisuje jako vyústění desetileté eroze. Podle něj nejde o smíření, ale o demonstrativní revizi dějin, která staré rány nehojí, nýbrž záměrně jitří. Mluví o „brněnské hře s ohněm“ a varuje, že z provokace se stává revizionismus.

V závěru komentáře se Martinek vrací k potřebě skutečné historické pravdy. Tvrdí, že je nutné znovu připomenout roli Sudetoněmecké strany, Konráda Henleina, dění v pohraničí, rozbití Československa, protektorát, nacistický teror i poválečný vznik landsmanšaftu v Mnichově. Podle něj mají Češi i Němci znát pravdu, i když je krutá. Jen na této znalosti lze podle něj stavět opravdové porozumění, odpuštění a budoucnost.

K takovému úkolu ale podle Martinka není potřeba Bernd Posselt ani Sudetoněmecký landsmanšaft. Landsmanšaft označuje za politický anachronismus a jeho české podporovatele za lidi, kteří vedou potřebnou debatu špatným a ničivým směrem. V samém závěru volí tvrdá slova. Mluví o „hazardérech s budoucností a postavením vlastního státu“ a vyjadřuje přesvědčení, že naprostá většina české veřejnosti s nimi nechce mít nic společného.