Teď to Fialova vláda – za předpokladu, že Rakušan jednal na základě jejího mandátu – porušila. Budeme přijímat Bruselem rozhodnuté kvóty migrantů, a buď si je opravdu vezmeme, nebo se z toho, my, kteří asi máme v rozpočtu skryté obrovské rezervy, vyplatíme. Je to naprosto jasným důkazem toho, že této vládě nejde o identitu České republiky jako samostatného a svrchovaného národního státu. Přesto jí to u nás doma prochází. Nikdo neprotestuje, možná si někteří troufnou za zavřenými dveřmi.

Tento týden přinesl i odchod jednoho ministra. Lidovci se rozhoupali k tomu, že se zbavili neschopného ministra zemědělství, který na svou funkci evidentně nestačil. Věděl to skoro každý, jenom to nevěděli lidovci, a obří problém, který z toho vznikal, nevnímala – nikoli jako akceschopná entita se chovající – ani Fialova pětikoalice. Možná lépe fialová pětikoalice. Absurdní snahy ministra zemědělství nalézt konkrétního viníka růstu cen potravin ukazovaly na nepochopení toho, proč ceny rostou, proč je inflace, a k čemu inflace vede. Zažil jsem ministra Nekulu na loňské Zemi živitelce v Českých Budějovicích a viděl jsem, jak se nad jeho výroky mnozí usmívali. Ano, nebylo to ke zlobení se.

Tento týden jsme si také připomněli 10. výročí pádu Nečasovy vlády. Ten se stal nejen pouhou obměnou premiéra, ale režimovou změnou. Došlo ke zvratu polistopadových poměrů. Dodnes nejsme schopni to vrátit zpátky. Vše podstatné však o tom ve své úterní glose napsal kolega Strejček.

Zmínil v ní stručně i úmrtí výrazné postavy italské a evropské politiky Silvia Berlusconiho. U nás má v oficiálních médiích spíše negativní renomé a i když určitě nebyl politikem mého typu, uznávám, že byl osobou, která vyvedla Itálii z beznaděje půl století trvající italské poválečné politiky. Byl navíc politikem, který byl spíše napravo než nalevo. I když „po italsku“. Viděl jsem se s ním nejednou.

Zůstávají mi z toho dva výraznější zážitky. Jeden se odehrál na summitu NATO v Bukurešti v roce 2008, kdy jsme se hodiny a hodiny velmi bouřlivě dohadovali o budoucím přijetí zemí jako Ukrajina nebo Gruzie do NATO. Trvalo to do pozdních nočních hodin a troufám si říci, že Berlusconi – stejně jako já – patřil mezi ty, kteří přijetí těchto zemí do NATO za nutné či potřebné nepovažovali. Dlouhé hodiny jsme seděli kolem obřího kulatého stolu a já, který náhodou před cestou do Bukurešti dostal italskou verzi své knížky Modrá, nikoli zelená planeta (Pianeta blu non verde), jsem mu jí tam předal. Po mnoha hodinách hádání se o Ukrajině (už před 15 lety!) jednání skončilo, a když jsme vycházeli ze sálu, Berlusconi mi řekl, že si stačil za ty hodiny celou tu knížku přečíst a že s ní plně souhlasí.

Druhá vzpomínka je horší. Bylo to v březnu 2011, kdy mimořádný summit EU jednal v Bruselu o útoku na Libyi a na Kaddáfího režim. Opět dlouhé hodiny beznadějného jednání, kdy byl celý zbytek EU tlačen Sarkozym a Cameronem, aby s bombardováním Libye souhlasil. Nesouhlasili jsme, ale přesto za krátkou dobu bombardování stejně nastalo. Byla to klasická ukázka evropské demokracie a vlivu USA. Berlusconi byl dlouholetým osobním přítelem Kaddáfího. Během jednání jsme mnozí opakovaně vystupovali a „hádali se“. Ale Berlusconi celý den seděl s hlavou v dlaních, s nikým nemluvil a neřekl ani slovo. Byl to pro něho velmi smutný den.

V úterý zemřel v Americe, v Santa Fe v Novém Mexiku, ještě o tři roky než Berlusconi starší, úžasný americký spisovatel Cormac McCarthy. Od starých klasických spisovatelů mívá člověk doma více knih, od moderních většinou jen jednu dvě. Od Cormaca McCarthyho mám doma knih více. Mnozí si asi ještě pamatují na román Všichni krásní koně nebo na knihu (a potom film) Tahle země není pro starý, ale pro mne vyčnívá jeho dystopický (ČTK říká postapokalyptický, čemuž nerozumím) román Cesta, který já řadím hned vedle velikých děl tohoto typu literatury jako jsou knihy Orwella, Huxleyho nebo Zamjatina. Bezvýchodnost této knihy, a její relevantnost pro náš soudobý svět, jsou dnes snad ještě aktuálnější než v roce 2006, kdy byla tato kniha původně vydána. Její autor je považován za pravděpodobně největšího amerického romanopisce od dob Hemingwaye a Faulknera. Jeho smrt je motivací si jeho Cestu znovu přečíst.