Volby tohoto týdne témata nemají a díky tomu jsou tyto volby, volby do třetiny senátu a do u nás zcela uměle vytvořených krajů, volbami bez tématu. Ne, že by témata neexistovala, je jich více než dost, ale politici a s nimi spojená, na ně navázaná a jimi privilegovaná média, dělají všechno proto, aby tato témata jako témata volební nikdo nenastoloval.

Proto jsou tyto volby neudálostí, proto jsou pouze hrou na politiku a předstíráním demokracie. Teď tomu všemu ještě nahrálo počasí. Žijeme opět v éře měkké totality. Mylně si myslíme, že totalita znamená vládu jedné strany, ale to je omyl. K absenci demokracie stačí, aby šlo o vládu jedné pětikoalice ideově zcela vyprázdněných stran. Této vládní koalici nejde v těchto „malých“ volbách o nic jiného, než aby volby pro ni nedopadly jako katastrofa. Ať dopadnou volby jakkoli, Fiala, Rakušan i Stanjura budou mluvit stále stejně. Stejně klidně, stejně sebevědomě.

Mají v tom svůj velký návod, kterým je chování a jednání Ursuly von der Leyenové po tzv. evropských volbách. Jejími názory volby nepohnuly ani o milimetr. Vlastně ani nemohly. EU je výslovně a vědomě postdemokratický konstrukt, tam se demokracie ani nepředstírá, ale národní státy stále ještě vypadají, že mají – na rozdíl od Evropy – lid a že jim proto o to, co si lidé myslí, jde. V postdemokratickém světě o volební témata už dávno nejde.

Přesto témata života veřejného, života politického, existují a ve svých každodenních životech jsme jimi zavaleni. Tlačí se sice na nás ze všech stran, ale naše politika se jim úzkostlivě vyhýbá. Ruka mi je píše sama, nevyžadují velké přemýšlení a mudrování. Bez pokusu o jejich řazení podle vážnosti uvádím ta, která mi přicházejí na mysl:

• zastavit chudnutí společnosti (a narůstání rozdílů mezi těmi, kterých se to zatím netýká a těmi, kteří to cítí velmi silně už teď);

• zastavit deindustrializaci země (a ztrátu pracovních míst), která je důsledkem zcela iracionální zelené politiky, která je dnes prosazována pod hlavičkou Green Dealu;

• zastavit blížící se konec (i když v první fázi snad jen omezení) automobilismu zcela zhoubným bojem s emisemi CO2, který je veden úsilím o zastavení globálního oteplování;

• zastavit zrychlující se likvidaci národního státu kontinentalismem a globalismem (a jejich nejúspěšnějším mechanismem, kterým je unifikace Evropy prostřednictvím rozpínající se moci Evropské unie zasahovat do našich životů);

• zastavit masovou migraci, která je produktem víry v diverzitu (rozdílnost) na úkor soudržnosti a kvality života v jednotlivých zemích;

• zastavit likvidaci našeho systému vzdělávání a výchovy, k níž dochází pod vlivem genderismu a zaměňováním schopnosti získávat informace za vzdělání;

• zastavit plíživou totalizaci a dedemokratizaci společnost, které se uskutečňují depolitizací, byrokratizací a důvěrou v „expertologii“ tzv. odborníků;

• zastavit válku na Ukrajině a genocidu v Gaze, atd.

To všechno jsou věci veřejné, které automaticky přicházejí na mysl každému trochu přemýšlivému člověku. Být v kampani, piloval bych je, přeformulovával, doplňoval, zobecňoval. Otázkou je, zda a jak může člověk své postoje v těchto podivných volbách vyjádřit. Nevím, ale jako jediná možnost se nabízí nevolit pětikoalici. Mám přes sebou článek svého amerického přítele Fantiniho (s italským jménem, žijícího ve Vídni) v časopise European Conservative s názvem „A time for resistence“. Čas pro odpor, vzdor, nesouhlas. Přesně v této fázi se nacházíme.