Hned po oznámení jeho smrti jsem jeho odchod označil za obrovskou ztrátu. Dodal jsem, že byl „posledním z velikánů 20. století, který bojoval za staré dobré hodnoty“ a že pro mne byl „hlavním symbolem souboje normálního světa s moderním pokrokářstvím“. Řekl jsem ještě, že tím „končí jedna etapa vývoje lidské společnosti“.

Měl jsem tu čest být v Římě na jeho pohřbu. Pohřeb papeže Benedikta XVI., velkého papeže, velkého teologa, velkého církevního administrátora, který proběhl na svatopetrském náměstí 5. ledna 2023, byl zvláštní. Nejsem expert na taje pohřbů papežů, ani na to, co se na takovém pohřbu má či nemá, musí či nemusí, smí či nesmí, ale já jsem v jeho průběhu – v nečekaném chladu lednového Říma – měl pocit, že celá ta sláva není o Benediktu XVI.

Nebylo tam o něm kromě povšechných frází řečeno ani slovo. Nebyl tam nikde jeho portrét nebo fotografie (aspoň z mého VIP místa, ale nic nebylo ani v katedrále Svatého Petra, ani v Římě). Bylo tam divné, troufám si říci nikoli posvátné ticho. Vůbec si nevybavuji, že by silně zazněly svatopetrské zvony. Zazněl tam – bez jakékoli souvislosti s tím, co se právě odehrávalo – nesmělý potlesk hrstky poutníků. Zdvořile tleskala VIP tribuna politiků, když byla kolem nich nesena rakev. Řekl bych, že to byla „normální“ mše. Ale já musím rozhodně říci, že kvůli té jsem do Říma nejel.

Není to tak, že ho dnešní Vatikán neměl rád? Nebo nejen Vatikán, ale dnešní katolická církev, která se – na rozdíl od papeže Benedikta – nechce vzpírat dnešnímu světu, i když ten je přece v takovém rozporu s tisíciletým učením církve? Nebyl náhodou papež Benedikt (i post-papež Benedikt) špatným svědomím dnešní církve? Lidé mi píší, že u nich nikde v kostele není kondolenční kniha, nikde žádné přímluvy. Byla církev nerada, že se Benedikt stal symbolem jedné odcházející epochy možná – s výjimkou anglické královny – i v necírkevním světě? A že proti jejímu ukončení silně protestoval? Proč neslyšíme stejný varovný hlas od dalších představitelů církve? To nejsem povolán hodnotit, ale je to smutné.

Připomněl jsem si při této cestě, že jsem byl na stejném místě v dubnu 2005, při pohřbu papeže Jana Pavla II., ale ten pohřeb byl jiný. Také on byl symbolem konce jedné éry, byl symbolem konce komunismu, k jehož pádu polský papež významně přispěl.

Těch mých cest na pohřby velkých osobností světových dějin bylo více. Byl jsem v Londýně na pohřbu Margaret Thatcherové a ve Washingtonu na pohřbu Ronalda Reagana. Byl jsem v Jeruzalémě na mimořádně působivém pohřbu radikálním sionistou (tedy ne teroristickým Palestincem) zavražděného izraelského premiéra Jicchaka Rabina. Byl jsem na pohřbu saudsko-arabského krále Fajsala Saúda v Rijádu. Tento pohřeb měl pro mne tu nečekanou zvláštnost, že nevěřící (myšleno islámu), ač pozvaní na pohřeb, nemohli na pohřeb, ale jen na blahopřání novému králi.

Byl jsem na nesmírně smutném pohřbu mně velmi blízkého polského prezidenta Kaczyńského v Krakově. Tento pohřeb byl zvláštní tím, že kvůli aktivní islandské sopce nelétala nad Evropou letadla. Hostů ze světa tam bylo proto strašně málo, naše delegace přijela vlakem. Byl jsem na pohřbu makedonského prezidenta Trajkovského, jehož letadlo narazilo brzy po startu do hory nedaleko Skopje. Byl jsem na pohřbu prvního maďarského polistopadového premiéra Józsefa Antalla a seděl jsem tři hodiny v polovině prosince na budapešťském náměstí u parlamentu vedle premiérky Thatcherové (a mohli jsme zmrznout). Byl jsem i na pohřbu slovenského prezidenta Kováče, rakouského prezidenta Klestila a německých prezidentů Weizsäckera a Raua. Snad jsem na nikoho nezapomněl.

Každý z nich se něčím zapsal do historie, každý z nich zanechal svou stopu. Ta, která zůstává po papeži Benediktovi XVI., by neměla zapadnout. Zdá se však být, právě dnes, tou nejvíce ohroženou.