Vážený pane předsedo, dámy a pánové,

vážím si Vašeho pozvání na dnešní pietní akt. Toto místo má pro mne jistou specifičnost – bydlím několik kroků odsud a chodím zde skoro denně na procházku. Většinu dní bývá toto místo úplně prázdné, proto je dobře, že se zde dnes koná tento pietní akt.

Smutečními setkáními, jako je toto, si připomínáme události před osmi desetiletími. Je nás už málo, kteří jsme tyto události zažili, a už skoro nikdo, kdo byl tehdy v dospělém věku. Já jsem jako čtyřleté dítě viděl v naší ulici jak stavění barikády během Pražského povstání, tak příjezd tanků v Den vítězství 9. května, který u nás poněkud nesmyslně slavíme už o den dříve.

Po celá desetiletí jsem se ve svých politických funkcích snažil přispět k tomu, aby zločiny okupace a druhé světové války nebyly zapomenuty a aby dostatečně silně promlouvaly nejen ke generacím dnešním, ale i k těm, které přijdou po nás. Kobyliská střelnice je jedním z míst, které si máme připomínat. Zde v Kobylisích se nebojovalo, zde nebyl žádný koncentrační tábor nebo věznice, zde byly postříleny stovky lidí, kteří se neprovinili ničím jiným než tím, že to byli Češi, kteří nejásali nad chováním a jednáním protektorátních úřadů. A o kterých to těmto úřadům někdo řekl.

Musí nám jít dnes více o dnešek než o včerejšek. Včerejšek nezměníme, dnešek však změnit můžeme a musíme. Odmítám stále znovu vznikající pokusy o přepisování historie a o symetrizaci viny pachatelů zločinů a jejich obětí. Mám na mysli dva konkrétní příklady z posledních dní.

Připomínáme si osvobození Československa. Jako dítě jsem viděl na pražských Vinohradech tanky Rudé armády. Sleduji-li dnešní vystoupení v médiích, vypadá to tak, jako by nás osvobodila armáda americká. Víme, že to není pravda, neboť ta osvobodila jenom malou část území naší republiky. A hlavně víme, že při osvobozování republiky zahynulo více než 140 tisíc vojáků Sovětského svazu, ale jen 116 vojáků amerických. Je to poměr tisíc ku jedné. Čísla sama o sobě sice neříkají všechno, ale říkají hodně.

Druhá věc, kterou nejsem ochoten připustit, je bagatelizování viníků a příčin druhé světové války. V naší veřejnosti vyvolalo v poslední době mimořádnou pozornost oznámení o návrhu na udělení státního vyznamenání předsedovi Sudetoněmeckého krajanského sdružení Posseltovi. Tomu by ti, kdo byli zastřeleni zde v Kobyliské střelnici, nemohli uvěřit.

Nepodléhejme dobovým náladám, všudypřítomné propagandě a účelové desinterpretaci dějin. A nebojme se otevřeně diskutovat o tom, jaké poučení pro nás z těch nejčernějších momentů naší historie plyne. Jsem si jist, že toho jsme si my, kteří jsme sem dnes přišli, vědomi.