Zcela neoprávněné stěžování si dovolenkářů na Rhodosu, že museli na jeho jedné malé části utíkat před ohněm, že museli nouzově přespat, že cestovní kanceláře nemají připravené náhradní ubytování a okamžitě přistavená evakuační letadla, a že je to hlavně proto, že se o ně náš „pečovatelský“ stát (to je v anglosaské ekonomické literatuře standardní pojem) dostatečně nestará. To ve své úterní glose velmi trefně komentoval kolega Strejček.

Nárokovost a nepokora těchto lidí, resp. té jejich části, která tak ráda mluví do médií (i média je ráda vyslyší), nemá mezí. Vyslal je na Rhodos stát, nebo tam jeli na základě svého rozhodnutí? Nebylo to od nich riziko? Zejména, když jeli s malými dětmi? Neměly si děti spíše zůstat hrát doma? Že si tyto otázky nekladou i jinak moudří lidé, je pro mne důkazem vítězství dovolenkářské mentality nad racionálním uvažováním.

Bezvýchodnost situace na Ukrajině je do očí bijící a nezájem ukončit válku je k uzoufání. „Válečníci“ peskují „chcimíry“. Něco dělat se mohlo a mělo už dávno. Při hledání jednoho citátu ve své knize o globálním oteplování z roku 2017 jsem náhodou narazil na tyto věty: „Krize na Ukrajině byla způsobena naprostým selháním Ukrajiny v ničem nenahraditelném transformačním úkolu … Toto selhání bylo Západem využito k vyvolání nebezpečného a nás všechny ohrožujícího konfliktu s Ruskem. Mluvím o konfliktu Západu s Ruskem. Ukrajina je v něm pouze prostředkem a záminkou.“ To jsou má slova z roku 2017. Proč se k jednání nevyužilo období 2014-2022?

Když už vzpomínáme, v sobotu to bude 55 let od historického setkání vedení komunistických stran Sovětského svazu a Československa (v čele s Brežněvem a Dubčekem) v zemi nikoho, blízko Čierné nad Tisou, na hranicích obou zemí. To, že velcí moskevští šéfové přijali koncept tohoto jednání – ve vlaku na hranicích – jsme tehdy považovali za malý zázrak.

Cílem této „přátelské“ schůzky bylo přesvědčit nás, abychom zastavili „kontrarevoluci“, která u nás v té době údajně probíhala. Dobře si to pamatuji. Nočním vlakem jsme právě tento den s manželkou odjížděli po svatbě na Slovensko, do krásného kraje jejích příbuzných, na Liptov. Na přeplněném Hlavním nádraží v Praze měl téměř každý u ucha – v dnešním pohledu předpotopní – tranzistorový radiový přijímač a napjatě čekal na sebemenší zprávu, co se tam odehrává. Všichni věděli, že jde o osud naší země. Jak to dopadlo, víme.

Svět je malý. Jako prezident republiky jsem musel pravidelně přijímat pověřovací listiny cizích velvyslanců. Jednou to byl i nový velvyslanec Ukrajiny. Po skončení formálního jednání mi řekl naprosto nečekanou větu: „Pracoval jsem jako výpravčí v Čopu, což je poslední ukrajinská železniční stanice, a byl jsem to já, kdo zdvihl zelenou výpravčí „plácačku“, že tento vlak mohl k hranicím vyjet.“ Je to známka, že se i výpravčí mohou stát velvyslanci. U nás, ostatně, i předsedy vlády.

Ve středu tomu bylo 80 let, kdy byl v Itálii zatčen (a následně bez soudu popraven) Benito Mussolini. Tím skončil jeho poněkud originální „korporativistický fašismus“, jedna z verzí totalitárního státu 20. století, ve specificky italském, trochu operetním, provedení. Víme o něm mnohé z italských poválečných neorealistických filmů. I z pozdějšího Felliniho Amarcordu. Nebo i z Lizzaniho filmu Poslední dny Mussoliniho. Korporatismus se nám však v nových převlecích a v nových důrazech vrací stále. I bez Mussoliniho, kterému dal v roce 1926 Masaryk nejvyšší československé státní vyznamenání. Údajně za jeho knihu o Janu Husovi a za propagaci husitství.

P.S. Vláda rozhodla o vyslání velvyslance do Kosova, do tohoto velmi sporného státu na území bývalé Jugoslávie. Tento stát – bez projednání vlády – svým vlastním rozhodnutím za nás kdysi „uznal“ ministr zahraničí Schwarzenberg. Velvyslanectví vzniklo, mělo zaměstnance, ale nikdy nemělo velvyslance, protože jsme ani já, ani prezident Zeman, velvyslance nebyli ochotni podepsat. Udělal to až prezident Pavel.