Někteří zahraniční pozorovatelé z řad politiků a novinářů – zejména u nás - se prostoduše radují, že vzpoura potvrzuje trvalé oslabení moci Vladimíra Putina, a těší se, že to pomůže Ukrajině na bojišti.

Seriózněji uvažujícím lidem však wagnerovská revolta jasně ukázala, že vývoj v Rusku je pro celý svět daleko větším problémem, než válčení na Donbasu. Oslabení centrální moci v Rusku by znamenalo další zvýšení nepředvídatelnosti chování této vojenské velmoci s největším arsenálem jaderných zbraní na světě.

Prigožinovo tažení na Moskvu ukázalo, že po moci v Rusku nesahají noví děkabristé – liberálové chtějící svrhnout samoděržaví a přiblížit Rusko Západu, ale naopak brutální „warlordi“, kteří volají po eskalaci ruského válčení na Ukrajině a tvrdých protizápadních postojích. Ve srovnání s nimi představuje dosavadní režim „umírněnou“ sílu.

Všechno však může být i jinak. Vzpoura, tak jak rychle vzplanula, tak po několika hodinách i skončila. Nikdo nebude potrestán a Prigožin se svou armádou se přesouvají prý do Běloruska. Po údajném nezdařeném puči tak ve východní Evropě zůstává ruská soukromá armáda, která celému světu předvedla, že ji moskevský režim nemá pod kontrolou. To znamená vážnou hrozbu eskalace konfliktu nejen pro Ukrajinu, ale i její další západní sousedy, již jsou všichni členy NATO.

Ať je již pozadí Prigožinova povstání jakékoliv, je zřejmé, že válečné napětí ve východní Evropě dále silně vzrostlo a že vývoj situace v Rusku je pro celý svět daleko závažnější problém než nedotknutelnost Stalinem a Chruščovem nakreslených hranic na Ukrajině. Čím déle válka trvá, tím více hrozí, že do ní budou zataženy další země, nebo že se Rusko propadne do nepředvídatelného chaosu. Důsledky pro celý svět by v obou případech byly katastrofální.