Tento týden byla znovuotevřena debata o naší ekonomice. I když se ukázalo, že naše ekonomika v loňském roce vzrostla o 2,5 %, je to sice růst, ale je to růst oproti velikému předcházejícímu pádu. V žádném případě jsme se ještě nepřiblížili úrovni našeho HDP v roce 2019. Opakuje se bohužel minulá zkušenost. S jakýmkoli výkyvem se vyrovnáváme – jak napsal přesně Pavel Páral (těch Pavlů je teď nějak příliš moc) – „hůře než jiné země“. Při revidovaných prognózách vývoje ekonomiky na rok 2023 se ukazuje, že úrovně roku 2019 nedosáhneme ani v roce 2023. Je to standardní česká specialita. Trvá nám to strašně dlouho, ekonomika není pružná, trh práce je zabetonovaný, nikde se nepropouští (v minulosti se v ekonomické literatuře o tomto jevu mluvilo jako o labour hoarding, čili schovávání si pracovních sil, protože jejich nové hledání je nesmírně náročné). Jsme závislí nejen – jak říkají povrchní kritikové – na Rusku a Číně, ale neskonale více na Německu. Naše dnešní závislost na Německu je zhruba stejná, jako byla za komunismu naše závislost na Sovětském svazu. Doceňují to lidé u nás? Nebo si pořád něco falešně namlouvají? Své hraje i opatrnická politika ČNB, která se zalekla dalšího potřebného zvyšování úrokových sazeb. Bez toho se naší inflace nezbavíme.

Někteří ekonomové porovnávají naši dnešní situaci s měnovou krizí v květnu 1997. Pokud tím chtějí varovat před podceňováním naší dnešní ekonomické situace, pak dělají dobře. Pokud zanedbávají zásadní odlišnost obou těchto období, dělají špatně. Mají pravdu v tom, že schodek běžného účtu platební bilance je téměř srovnatelně vysoký. Mají pravdu i v tom, že nastal učebnicový problém (jak říká v E15 Petr Musil), „učebnicový problém dvojího deficitu“, protože máme již čtvrtý rok po sobě obří deficit státního rozpočtu.

Je to ale špatné přirovnávání. Tehdejší deficit státního rozpočtu byl oproti dnešnímu zcela miniaturní a až do předcházejícího roku 1996 jsme měli státní rozpočet vyrovnaný. Dokonce všech předchozích sedm let. Přirovnání je to špatné i proto, že jsme tehdy měli nevyhnutelný „transformační“ (tedy v transformační éře nevyhnutelný) deficit běžného účtu platební bilance, který byl ospravedlnitelný jen a jedině postkomunistickou transformační érou. Nic takového dnes není, dokonce se to nedá ani plně vysvětlit válkou na Ukrajině, ale spíše Zeleným údělem, Green Dealem Evropské unie. Tento úděl znamená záměrné sebepoškozování se Evropy, a v ní zejména zemí, které nemají dostatečnou vlastní surovinovou základnu nebo zemí, kterým je vnucováno, že tuto „špatnou“ surovinovou základnu nemají využívat. Proto je deficit běžného účtu platební bilance, resp. proto se výrazně zhoršila bilance obchodní.

V krátké glose není ani možné, ani potřebné uvádět spoustu dat, proto se tomu podrobněji věnovat nebudu. Měla by se tomu však intenzivně věnovat vláda, centrální banka, všechny její NERVy a podobné orgány, měli by se tomu věnovat ekonomové a vládě vysvětlit, že je třeba konečně už začít fungovat a ne vymlouvat se na dědictví od Babiše (já bych řekl hlavně od Sobotky a Maláčové) a na ukrajinskou válku. Ve včerejší večerní debatě na ČT24 racionálně vystupoval šéf odborů Středula, který ukázal, kde je jeho „parketa“, protože prezidentská kandidatura jeho parketou evidentně nebyla. Ostatně, do jemnůstek a tajů ekonomie by se neměli plést ani další prezidentští kandidáti.