I když by se člověk neměl i ve svátek zabývat politikou, u nás to není možné. I poslední týden přinesl šokující politickou zprávu (a já zdůrazňuji, že ji považuji za zprávu navýsost politickou), že chce vedení Hospodářské komory prosadit, „aby jí všichni podnikatelé v zemi platili příspěvek 200 korun ročně bez ohledu na to, zda jsou jejími členy či nikoli“. Je to zpráva politická, i když se na první pohled někomu může zdát, že 200 korun je pro podnikatele nepodstatná suma.

Na počátku 90. let jsme vyhráli důležitou politickou válku o povinném či nepovinném členství v profesních komorách. Pithartova vláda, tedy ještě v období federace, prosadila – po vzoru sousedních zemí Německa a Rakouska – v těchto komorách členství povinné. Podle pravidel tehdejší federace o tom rozhodovala vláda česká. Klíčová česká ekonomická garnitura tehdejší doby však neseděla v české Pithartově vládě, ale ve vládě federální. Považovali jsme povinné členství za tragický omyl, považovali jsme to za nákrok ke korporativismu (vlastně italského, mussoliniovského typu) a za ponechání významného prvku komunistického režimu, kterým bylo povinné členství ve všem možném i nemožném.

Do červnových voleb v roce 1992 jsme to změnit nemohli. Po těchto volbách česká vláda s mým premiérováním jako jednu z prvních věcí začala usilovat o zrušení povinného členství v těchto komorách. V mnoha případech se nám to povedlo a vedlo to k politické a ekonomické svobodě, ale nepodařilo se nám to v komoře lékařské (a považuji to za svůj tragický neúspěch, který umožňuje Lékařské komoře pana Kubeka (a dříve Ratha), aby systematicky ničil naše zdravotnictví při neautentickém, protože povinném členství v Lékařské komoře) a např. i v komoře advokátů.

Teď navrhl prezident Hospodářské komory, dlouholetý významný funkcionář v minulosti pravicové ODS, Zdeněk Zajíček, poplatek, který budou platit všichni podnikatelé „bez ohledu na členství v komoře“. To nemohu interpretovat jinak než jako pokus o návrat k povinnému členství v komoře. Prý, aby komora mohla zlepšit „své služby pro podnikatele“. Neptají se, jestli si to podnikatelé přejí. Jestli o tyto služby stojí.  

Vracíme se v mnoha věcech, ale i v této věci zpátky. Souhlasím s nedávným komentářem Pavla Párala, že „u lékařů se ukázalo, že těm, kteří za ně mluví, jde o prachy a mocenské pozice bez ohledu na skutečné zájmy nejen pacientů, ale i lékařů“. Máme si přát, aby to bylo nejen u lékařů, ale i u podnikatelů všeho druhu?

Ve svém článku Směřuje Česká republika ke korporativismu? (v Lidových novinách, 28. července 2001) jsem napsal „v České republice dochází k zesilování korporativistických tendencí“ a těm, kteří se tím nedostatečně zabývají, jsem se to pokusil vysvětlit: „Zatímco v pluralistickém modelu demokracie vstupují zájmové skupiny do politického procesu „jen“ prostřednictvím lobování a na politické subjekty působí zvnějšku, korporativismus vychází ze stálé spoluúčasti těchto skupin na řešení každodenních problémů a vtahuje je – neboli inkorporuje je – dovnitř státu.“ A abych to vrátil k té Itálii, napsal jsem: „Mussolini tehdy v Itálii odstranil stranicko-politickou reprezentaci, opustil princip zastupitelského mandátu a nahradil ho soustavou privilegovaných korporací.“

Naše Lékařská komora je „privilegovanou korporací“ par excellence. Chce mít Zajíčkova Hospodářská komora stejný statut? Měli bychom se tomu ze všech sil bránit. O ty dvě stokoruny, navíc v dnešní inflační době, až zas tolik nejde. Jde o princip. A o stamilióny do rukou funkcionářů komory.