Komentáře

Jan Campbell

analytik, publicista

Krásné je žít

Vzpomínám si, ne náhodou, na dílo Doktor Živago, nejvýznamnější prózu ruského autora a laureáta Nobelovy ceny 1958, Borise Leonidoviče Pasternaka (1890-1960).

Próza vypráví o složitém životním příběhu na pozadí historických událostí Ruské revoluce (1905), 1. světové války, Říjnové revoluce (1917), Ruské občanské války a života ruské inteligence. Zfilmované jako dramaticko-romantický velkofilm (v hlavních rolích účinkujících Omar Sharif (Živago) a Julie Christie (Larisa) v roce 1965 britským filmovým režisérem, scenáristou, střihačem a producentem, šestkrát ženatým, David Lean (1908-1991) bylo zakázáno v SSSR podobně jako román.

Dnes, kdy jsem odpovídal na dvě otázky ze Slovenska týkající se působení kancléřky Merkel a jejích šancí na post předsedkyně EK se mi nabídla otázka: Je krásné žít, nebo ne? Odpověď na otázku mi ulehčilavzpomínka na román, jeho filmovou podobu a nezapomenutelnou hudbu Maurice Jarre (1924-2009). Tento francouzský skladatel filmové hudby, byl autorem hudby k mnoha filmům, včetně Lawrence z Arábie, Ryanova dcera (1970) a Cesta do Indie (1984). V roce 1965 Jarre obdržel akademické ocenění za nejlepší hudbu k filmu, Doktor Živago. Obojí se zcela jistě odrazilo i v ekonomice filmu: při rozpočtu 11 milionů USD film utržil 111,7 milionů USD a patří stále mezi deset nejvýdělečnějších snímků všech dob.

Jak se úspěch hudby odrazil v díle českého zpěváka Milana Chladila (1931-1984), nevím. Vím ale, že Krásné je žít, jen břehu tvému blíž, krásné je snít, tam kde ty ráno sníš, já křídla mít, byl bych jak vítr sám, já křídla mít, letím o závod k vám. Byl to doba mládí, kdy jsem k němu běžel jako o závod. Nejenom kvůli Krásné je žít, ale také kvůli, Ta moje Andulinka, …linka, já znám jí od malinka…linka, když jsem s ní s čítankou, chodil před měšťankou. Už kvůli půvabu a ženství, dostal jsem pětku z náboženství, tak to šlo pořád dál, až jsem se toho bál… Dnes se o sebe nebojím, mám ale obavy.

Svěží zprávy z Balkánu napovídají, že tři roky staré výsledky analýzy situace na Balkáně, konkrétně mezi Srbskem a Kosovo, a Balkánem jako celek, se dostávají do stádia realizace. Zmiňuji se o Balkánu, protože je doba dovolených, je to oblast silně vyhledávaná Čechy, oblast, ve které se rozvíjí projekt 16+1, nachází druhé největší zásoby pitné vody v Evropě (v Bosně a Hercegovině) pod kontrolou spojence USA, a probíhající vojenská cvičení Slovanské bratrství 2019. Srbské, Ruské a Běloruské vojenské jednotky v počtu 600 vojáků, více než 50 kusů vojenské techniky a vojenských transportních letadel, mají zcela jistě důvod být připraveny na to nejhorší. Proč?

Za prvé: Vyšetřování nedávného zranění ruského diplomata ve službách OSN, kromě přiznání OSN, že se jedná o protiprávní narušení diplomatické imunity Kosovem, není prakticky uzavřeno. Viníci nebyli (oficiálně) identifikováni a potrestáni, na omluvu není čas, a zdá se, ani rozum, vůle a papír s tužkou. Za druhé: Provokace Kosovských složek pokračují. To vedlo k prohlášení Srbského MZV o hotovosti Srbské armády vstoupit do Kosova, nebude li mezinárodní společenství patřičně reagovat a vyjádření naděje, že Srbsko nebude muset prosit RF o vojenskou pomoc. Za třetí: Zkušenost praví, že doba oslav a jubileí, bývá často i dobou neštěstí. O jakých jubileích přemýšlím?

Před 20 lety (12.června 1999) obsadily ruská vojska letiště Slatina, a nedokončili svoji práci. Víme kvůli komu a proč. Pro zapomětlivé nebo nevědoucí krátce připomínám: 1) tehdejší ministr obrany Igor Sergejev se ptal zástupců NATO: „Chystáte se k útoku?“ A generální tajemník NATO Solana i velitel sil NATO v Evropě generál Clark odpověděli: „Musíme donutit Miloševiče zastavit ‚genocidu Albánců' v Kosovu.“ A galský kohout v osobě významného generála Pierre Marie Gallois dodal: „Tenkrát prostě dali dohromady čtyři generály – po jednom z USA, Německa, Francie a Británie – a dali jim úkol: je nutno naplánovat takové události, aby v jejich důsledku byla svazová Jugoslávie rozbita.“ 2) Několik výtečných hlav na generálním štábu, kolegové bývalého náčelníka Hlavní správy pro mezinárodní vojenskou spolupráci MO RF, generálplukovníka Leonid Ivašova a rozvědka určily třem ruským praporům oblasti jejich odpovědnosti a vydaly předběžné pokyny k přípravě na akci. Výsadkáři se začali připravovat. MZV mělo pochybnosti. Rumuni a Maďaři zakázali Rusům průlet přes jejich území. Proto se vypravil do Jugoslávie pouze jeden prapor. Ten měl vyrazit na Kosovskou Mitrovicu. Na cestě přes území kontrolované divizí NATO-Sever, v době, kdy náměstek ministryně zahraničí USA Strobe Talbot vyrazil letadlem do Moskvy, kde žádal o přijetí u ministra zahraničních věcí, prapor musel změnit cíl. Úkol zněl tak, že 200 vojáků se má pěším pochodem přesunout do Prištiny a obsadit letiště Slatina. V Kosovu se jedná o jediné letiště schopné přijímat vojenská letadla. Na Slatině byl dislokován srbský letecký pluk. Cílem obsazení bylo znemožnit akce NATO a přinutit NATO jednat.

Pro zajímavost doplňuji několik zajímavých skutečností. Prvním velitelem KFOR byl britský generál Michael D. Jackson. Ten obdržel od velitele NATO v Evropě, generála Wesley K. Clark příkaz:„Vytlač Rusy! Slatinu musíme obsadit my! Jackson příkaz nesplnil. Velitelství britské brigády vyrazilo k Rusům – vyjednávat. Na území kontrolovaném ruským praporem převrátili Britové svůj velitelsko-štábní stroj. Pět ruských důstojníků, velitel a jeho zástupci, projednávali s Brity, jak zabezpečit oboustrannou bezpečnost. Britové se totiž obávali jak Srbů, tak Rusů i Albánců. A tak nakonec Britové požádali o přenocování u Rusů. Zatím co v kritické době se Michael Jackson projevil jako čestný důstojník, Francouzi si nechali pomáhat Rusy stavět buržujky (jednoduché pece k vytápění ubytovacích prostor); a chodili spolu s Brity do ruské sauny. Němci pomohli Rusům s pitnou vodou, protože se Rusové obávali, že v Prištině bude voda otrávena.

Vojensko – politický význam a aktualita vstupu do Prištiny a obsazení letiště Slatina jsou v tom, nehledě na Gajdara (radil vztyčit bílé prapory), Jelcina a Černomyrdina (váhal a…), že se Rusové přestali podřizovat USA. Nezodpovězenou otázkou zůstává: Představují současné provokace Kosova a mlčení Západu, což lze interpretovat i jako podporu, šanci pro Srbsko nebo past pro Rusko, především formou nechat se zatáhnout do války na Balkánu? Otázka má význam i pro ČLR. Číňané v té době říkali, že vojensky zatím Jugoslávcům pomoci nemohou, co se ale týká zabezpečení pro ruské výsadkáře, prosím. ČLR pomohla desítkami milionů USD, podobně jako to činí dnes v Sýrii. Jak se bude chovat ČLR v případě ohrožení svých investic na Balkáně, si mohu pouze představit. Nevím nic.

Za to vím, že nesmrtelná Madeleine Albrightová, rozená 1937 v Praze jako Marie Jana Körbelová (po roce 1945 Korbelová) se v těchto opět objevila v Kosovu. Bude tam odhalovat památník ve formě busty. Samozřejmě své. Ta bude spolu s památníkem Clintonovi tvořit nezapomenutelný pár. Ten se dnes řadí do řady zločinců, kteří bombardovali mírové obyvatelstvo Evropy. Kromě toho se zařadí i do řady těch, kterým se staví památníky za živa, a kteří se chlubí vyznamenáními zaživa, podobně jako hlavní čučkař ČR. Na tomto místě a ve vlastní věci chci ujistit všechny čtenáře, kteří si stěžují veřejně a neveřejně na dobu a délku zveřejňování mých příspěvků v PL, že čučkaři nespí, pracují 24 hodin. Kromě toho jim pomáhá plnit úkoly celá řada placených a neplacených dobrovolníků. Některé z nich znám.

Dnes, v sobotu, kdy pracuji na příspěvku, neškodí si vzpomenout na bitvu na Campus Turdorum, tj. Kosovském poli. Před 620 roky, 15. června 1389 (podle Gregoriánského kalendáře 28. června), asi 100 kilometrů severně od Skopje se na straně jedné střetli srbský kníže Lazar Hrebeljanović, kníže Vuk Branković a bosenský král Tvrtko I. Kotromanić a na straně druhé osmanský sultán Murad I. a jeho synové Yakub a Bayezid. Vzhledem k málo jasnému průběhu bitvy se historie přiklání k nerozhodnému výsledku. Přesto, že první zprávy po boji hovoří o prohře Osmanů, Kosovské pole se stalo pro Srby symbolem kruté porážky. Odtud pramení symbolická, významná a aktuální formulace: Kosovo je Srbsko.

Atˇ to bylo před 620 roky, jak to bylo, v bitvě padli oba vrchní velitelé, další činy uherského a polského krále Ludvíka I. z Anjou znamenaly oslabení křesťanských spojenců, díky nimž si Osmané upevnili své pozice na Balkáně. Nehledě na čtyři další bitvy na Kosovském poli (1403, 1448, 1681, 1831), bitva pokračuje i dnes. Po té, co společná síla USA a EU neuspěla přinutit Srby k přiznání Kosova a realizovat západní přání o umělém sjednocení Kosova Srbska v rámci členství v EU a tím obejít řešení výměny teritorií.

Oslabení Křesťanů a Slovanů, jež je nepochybně částí strategie námi vládnoucích neviditelných elit, a realizace plánu teroristy – prezidenta Tačiče na vytvoření Velké Albánie budou pokračovat, zatímco v Bruselu budou mlčet, nebo reagovat jako unavený americký generál, jehož denní řád si ruští rozvědčíci nastudovali, a který při snaze ruského velitele pravidelně informujícího amerického generála o tom, kde bylo provedeno odminování a které mosty byly obnoveny, předat novinku, se mrzutě zeptal a poslal Rusy k dozorčímu: Potřebujete pomoc? Nepotřebujete? Tak svou informaci nadiktujte dozorčímu, ať ji zapíše. Generál šel spát, dozorčí zapsal pravdivě, že ruský prapor druhý den vyrazí….

Brzo mohou tentokrát vyrazit Srbové. Západ opět neplní své sliby (včetně rezoluce OSN) a potvrzuje, že sliby jsou chyby. Na vlásku se tak ocitá politická kariéra a život prezidenta Alexandra Vučiče, a již tak přeplněný diář prezidenta Putina. V něm jsou zapsány příklady Gruzie, Ukrajiny, Sýrie. Ve všech případech Rusko překvapilo Západ, podobně jako s Krymem. Protože Srbsko však není Krym, kdo kam dorazí, až vyrazí, nevím. Krásné je žít. Souhlasu netřeba.

Jan Campbell