Svátek má: Nina

Komentáře

Jan Campbell

analytik, publicista

Kdo se postaví Polsku?

V dalekém mládí jsem si vyzkoušel roli ministranta. V ní jsem si vydělával na kapesné, které nebylo samozřejmé dostávat nebo požadovat od rodičů pracujících od brzkého rána do večera.

V tehdejší poválečné době a činnosti již také existovala konkurence a prověrka schopnosti umět si zorganizovat čas a využít příležitosti. Výdělek za službu během pohřbu, se totiž lišil od výdělku během svatby a během nedělní mše.

Vzpomněl jsem si na dávnou minulost v poslední době hned třikrát. Během poslední návštěvy v ČLR, něco více než před rokem, poslední návštěvy v Minsku na podzim minulého roku a během nedávného čtení Vatikánských novin L'Osservatore Romano a Vatican News.

Zatím co v české kotlině probíhá boj s covid-19 doprovázený ironií, údivy, kritikou, možná i protiústavně vynucenou disciplínou a politikařením, objevuje se na povrchu dění možnost uvědomit si opravdovou hloubku krátkozrakosti zahraniční politiky států EU, politikařením krocené závisti co se týče ruské vakcíny, o kterou vyrábět ve spolupráci s RF projevily zájem nejenom USA, ale i několik států nacházejících se západně od Krušných hor a Bavorského lesa, a v neposlední řadě nemožnosti utajovat dlouho informaci. Zde mám na mysli únik informace o 25 projektech Světové banky (WB) v první fázi pandemie. Ta podle interního grafu Programu strategické přípravy a reagování ve vztahu s covid-19 měla začít 2. dubna 2020, což přibližně odpovídá skutečnosti, a má skončit 31. března 2025, což si upřímně přeji.

Zprávy z boje s covid-19 doma i ve světě doplňují vybrané zprávy z bojů v Bělorusku a o něho se starajícího Polska a Ruské federace. Protože se jedná o vybrané zprávy na slovo vzatých odborníků, doplňuji je o své neodborné hodnocení, které mi doposud dovolovala demokracie. Může totiž později posloužit ke srovnání božích přání a nových realit.

Běloruská autoritativní moc ztratila dech ve smyslu morálně mravnostním a sociálně ekonomickém s pomocí násilné bělorusifikace, mýtů a zdráhání se plnit závazky z dohody o unijním státu s RF v naději, že čas je na straně běloruské moci. Politická krize v Bělorusku má své kořeny, jak jsem již několikrát psal, především v domácí politice, ignorování rad SZO (WHO) co se týče covid-19 a jeho šíření v dětské věkové skupině a několika geopolitických faktorech. Ty dovolily transformovat Bělorusko ze subjektu regionální politiky do jejího objektu, ignorovat skutečnost, že více vektorová politika není možná bez patřičné historické, politické, hospodářské a vojenské síly státu. Hospodářsko – bankovní krizi v Bělorusku není v současné době možno řešit bez aktivní pomoci RF. Bude-li zítra (14.9) prezident Lukašenko v Soči pokračovat hrát roli děda – vševěda je možné si představit, že již v roce 2021 bude těžko léčitelně bolet hlava vrchnost v Černínském, Berlaymont a Prezydencki paláci. Proč? Problémy v Bělorusku vyžadují okamžité řešení, zítra může být již pozdě. Prezident Putin si pravděpodobně může dovolit čekat, protože ví, že když slunce líbá jablíčka na tváři i na líčka, ta chtějí být hned snědená, když jsou pěkně červená. Jinými slovy: Bělorusku mu spadne jako zralé jablko do ruky a EU bude mít o další problém na víc.

V této souvislosti neuškodí se poohlédnout do sousedního Polska. Tam prý se český premiér vyhnul polské pasti a setkání s ženou v domácnosti a současně v exilu. V něm ji vozí a doprovází po Varšavě kolona cca 10 drahých automobilů. Mnou ctěný Jan Schneider dnes píše v příspěvku pro První zprávy mj.: Jsem hrdý na to, že svým výrokem premiér Babiš sám sebe veřejně zavázal, že se Bělorusům do jejich již tak těžké situace nebudeme vměšovat oficiálně ani pokoutně, zejména pak financováním v politice aktivních některých běloruských jednotlivců a sdružení. Že budeme dodržovat zásady státní suverenity a mezinárodního práva, neboť to samé očekáváme od ostatních států i ve vztahu k nám. Přeji si, aby se ctěný jmenovec nemýlil jako v minulosti, jak sám přiznává: Jenomže pak jsem já, hlupák nedovzdělaný zjistil, že hlavním definičním znakem „revoluce“ jsou podle politologů zásadní majetkové změny. S hrůzou jsem si uvědomil, že to skutečně odpovídá tomu, co se tu stalo, že právě majetkové změny byly podstatou všeho toho „revolučního“ dění!...

Jan Schneider: Jsem hrdý na stanovisko českého premiéra

Nechci se ani já mýlit v hodnocení pokusu Polska, dnes v letních teplotách ještě nabízejícího chłodnik, zítra již ale polévku žurek ohřátou na ohni občanských nepokojů v Bělorusku s nadějí na požehnání Vatikánu. Odtud přiletěl předevčírem (11. září) do Minsku Paul Richard Gallagher (1954). Tento anglický římskokatolický kněz, arcibiskup, zastává funkci sekretáře Státního sekretariátu v sekci pro vztahy se státy. Žádná maličkost, co se týče osobnosti, funkce (ministr zahraničí Vatikánu), délky pobytu (do 14. září), ale i okolností. Nebudu opakovat své hodnocení návštěvy a setkání představitele Vatikánu v Minsku s prezidentem Lukašenko na podzim minulého roku. Žádný dobrý pocit jsem tenkrát neměl. Jeho zdůvodněním jsem se přesvědčil, že místní experti, se kterými jsem se setkal, mají deficit v schopnosti pozorovat a dívají se proti slunci, aby neviděli to, co je nutné a potřebné.

Přidám li k uvedenému své kritické hodnocení ministra zahraničí RB Uladzimir Makeje, jeho personální politiku, návštěvu Pietro kardinála Parolina (1955), italského římskokatolického kněze, arcibiskupa, 31.8. 2013 jmenovaného - kardinál státní sekretář Vatikánu v Libanonu krátce po výbuchu, pobyt arcibiskupa arcidiecéze Minsk - Mohylev (od 3.6.2015), Tadeusz Kondrusiewicz (1946) ve Varšavě během povolebních nepokojů, kam nečekaně odjel podle slov prezidenta Lukašenko na konzultace a obdržení patřičných úkolů, krátkou větu z Vatican NewsTěžko představit, že Monsignor Richard Gallagher se setká s arcibiskupem Tadeusz Kondrusiewiczem, abych jmenoval alespoň několik skutečností, jeví se mi následující:

1) Polská politická elita se nedočká požehnání z Vatikánu. Proč? Protože Vatikánu nikdy v historii nešlo o Polskou státnost, pouze o katolickou církev. Tu by mohl požár v Bělorusku popálit nebo dokonce zničit, i když je tam druhou největší církví (podle Wikipedie, 8 – 20% populace).

2) Z uvedeného vyplývá, že Vatikán má zájem na záchraně věřícího národa, ne na záchraně státu a elit ignorujících historická fakta.

3) Pořad ještě Vatikánu věřící Lukašenko (podle mého bezdůvodně) a doposud bezkonfliktní oficiální vztah mezi Minskem a Vatikánem nejsou vhodnými instrumenty k řešení části problémů Běloruska. To i přesto, že dovolil, jak předpokládám, svému proamericky orientovanému ministru zahraničí Makejovi prohlásit po příletu Gallaghera do Minsku o historické roli katolické církve při vzniku a rozvoji běloruského státu, aniž by se zmínil slovem o pravoslaví, RF a současně vyjádřit víru v konstruktivní dialog s Vatikánem. Tím ministr zatahuje Vatikán do vnitřní politiky státu.

Na tomto místě končí legrace a přichází varování o nebezpečí. Jaké nebezpečí mám na mysli? Prohlášení a přání běloruského arcibiskupa Kondrusiewicze, aby se polská vláda ujala role zprostředkovatele, podobně jako celá EU by to měla udělat, aby došlo k dialogu stran, dokazuje pokrytectví církevního hodnostáře a jeho hloupost. Proč? Protože nabízí vládní moci vystupovat proti polské frakci v jím vedené běloruské katolické církvi a proti Polsku. To si dělá mimo jiné nároky na kousek Běloruska a navádí EK a členské státy EU na cestu k náboženským a etnickým problémům. Nejpozději na tomto místě zbystří Vatikán. A to není vůbec dobré pro mnohem slabší EU a její roli ve světě.


Připomínám krátce, že římská kurie v době obrození podporovala teutonské rytíře (Bratři německého řádu Panny Marie v Jeruzalémě) v jejich boji proti Polákům. V době Trojího dělení Polska (1772–1795) bylo Polsko rozděleno mezi Prusko, Rakousko a Rusko. Papežové Klement XIII, vlastním jménem Carlo della Torre di Rezzonico (1693–1769), který se bránil zrušit Tovaryšstvo Ježíšovo (hovorově jezuitský řád) jeden z největších a nejvýznamnějších řeholních řádů římskokatolické církve (založen 1534, schválen 1540, 1773 zrušen jeho nástupcem Klement XIV., aby mohl být celosvětově obnoven 1814) a Klement XIV., vlastním jménem Giovanni Vincenzo Antonio Ganganelli (1705–1774) nezaujali pozici Barské konfederace, založené 29. února 1768. To přesto, že tato bojovala za katolickou víru. Nástupce Pius VI., vlastním jménem Giovanni Angelo Braschi (1717–1799) dokonce chválil ruskou císařovnu Kateřinu II., rodným jménem Sofie Frederika Augusta (1729 – 1796) za její konání v Prvním dělení Polska а blahoslavil proruskou Targovickou konfederaci. Tento ozbrojený spolek mezi polskými magnáty a ruskou carevnou Kateřinou II., uzavřený 27. 4. 1792 v Petrohradě a formálně vyhlášený 14. 5. 1792 v Targovici (Ukrajina) se snažil bránit tradiční šlechtická práva. Cílem targovické konfederace byla likvidace reforem čtyřletého sejmu a Ústavy 3. května 1791. Přistoupením polského krále Stanislava II. Augusta Poniatowského byla ukončena vnitřní válka, ústava i reformy byly zrušeny a targovická konfederace předznamenala 2. dělení Polska. Jako poslední v příspěvku, a ne poslední událost v kontextu, připomínám 9. červen 1832. Toho dne byla vydána papežem Řehoř XVI., vlastním jménem Bartolomeo Alberto Cappellari (1765 – 1846) encyklika Cum primum. V ní papež odsoudil Listopadové povstání. Jedná se o povstání polského lidu, armády a pokrokové inteligence proti ruské nadvládě, které probíhalo na přelomu let 1830 a 1831

Na základě uvedených faktů předpokládám, že Vatikán zná mnohem lépe než já historii a potřebu stabilní vlády, a proto nebude zasahovat do dění v Bělorusku. Naopak, se bude snažit ochránit katolické Poláky před nedozírnou škodou vyplývající z pošetilé politiky současných politických elit v Polsku a EU. L'Osservatore Romano již na samém začátku povolební krize v Bělorusku vyjádřil mimo jiné názor, že je málo pravděpodobné, že Minsk se přiblíží k Bruselu. Souhlasím s citovaným názorem. Současně však vyjadřuji pochybnost, že současné u moci nacházející se elity v Černínském, Berlaymont a Prezydencki paláci a Bůh ví, kde ještě, se seznámí s obsahem příspěvku, objednají si konzultace u opravdových expertů dříve, než odešlou peníze a další pomoc, a budou konat v zájmu míru v Evropě a v zájmu svých občanů-voličů. Démokritos, řecký filozof a zakladatel atomové teorie nám zanechal radu: Odvaha je počátkem činu, osud je však pánem konců. Souhlasu netřeba.

Jan Campbell