Tomuto výroku se v posledních dnech vysmáli mnozí, ale někdo mu stále chce věřit. Je totiž lákavé žít v představě, že se dá cenám přikazovat. Zkoušel to čtyři desetiletí komunismus a způsobil tím naše obrovské ekonomické zaostání. Na počátku 90. let bylo téměř všeobecně přijato, že to byl nesmysl a že se to už nikdy nesmí opakovat, ale postupně – s přibývající prosperitou – na to začalo být zapomínáno. Ve třetím desetiletí 21. století už jsme znovu tam, kde jsme jednou byli. Už si zase chceme „hrát“ s cenami, protože někteří vědí lépe než trh, jaké mají ceny být. Přesně tak to ale „věděl“ komunismus, jeho ideologové a jeho plánovači.

Pohyb cen závisí na vztahu nabídky a poptávky, na vývoji nákladů a na kvalitě tržní struktury. To všechno jsou ekonomické danosti, které svým šamanským zaříkáváním žádný premiér světa nemůže ovlivnit. V průběhu celé minulé dekády a zejména na jejím covidovém konci jsme u nás vytvořili nadměrnou poptávku, a ta k vzestupu cen přímo nutí. Není to žádné nezodpovědné, či zlé chování na nabídkové straně ekonomiky. Poptávka utekla příliš dopředu. A udělal to stát a jeho centrální banka. Nikoli potravináři.

V posledních letech jsme v nepříznivém směru současně zasáhli nabídku. Všemi možnými i nemožnými lockdowny, iracionálním Green Dealem, který zakazuje používání některých surovin a technologií, sankcemi a zastavením obchodování ve vztahu k válce na Ukrajině jsme nabídku poškodili. I to jsou věci, které žádný výrok premiéra nemůže změnit.

Roli hraje i struktura trhu. Je-li trh monopolní nebo oligopolní, pak mají firmy na nabídkové straně ekonomiky velkou tržní sílu a mohou si ceny – nakolik jim dovolí koupěschopná poptávka – určovat podle svého tak, aby si co nejvíce zvyšovaly zisk. I toto je banální závěr. Neví to náš pan premiér? Učilo se to snad i na Filosofické fakultě v Brně.

Abych ale nezůstával jen u ekonomie. Kromě Země živitelky bylo i mistrovství světa v lehké atletice. Pro české barvy žádná sláva, zejména ve srovnání s optimistickými výroky některých našich atletických bafuňářů, ale o to mi teď nejde.

Spíše jde o to, že i toto budapešťské mistrovství světa ukázalo obří posun, který ve světě nastal. Není třeba šermovat se spoustou statistických údajů, některé věci jsou viditelné jasně. V neděli večer mi syn poslal SMS, jestli jsem si všiml, že Německo nezískalo ani jednu medaili a Francie jen jednu, ale až v úplně posledním štafetovém závodě 4x400 metrů. Německo a Francie dlouho bývaly atletické velmoci. Vzpomínám si, že v součtu západního a východního Německa, který se záměrně nedělal, by bylo Německo v počtu medailí na jednom z prvních míst, ne-li úplně první.

Přestali Němci dělat atletiku? Nebo je atletická úroveň této země odrazem celkové atmosféry v Německu a jeho ústupu, který v posledních dekádách – nejen v atletice – zesiluje? Je náhodou, že se znovu stále častěji objevují články s nadpisem Německo „nemocný muž Evropy“? Neměl před dvěma desetiletími pravdu Thilo Sarrazin, že Německo „schafft sich ab“? Že se samo ničí? Může na tom být kus pravdy. A dokazuje to i vývoj v atletice.

P.S. V první zářijový den byla před 70 lety založena Vysoká škola ekonomická, do níž jsem v jejím teprve pátém roce existence, tedy před 65 lety, nastoupil do 1. ročníku i já. Škola byla tehdy spojena se jménem Antonína Zápotockého.