Volební kampaň nebyla nijak bohatá ani nápaditá, ale leccos o nás prozradila. Vláda se snažila co nejvíce se „promlčet“, parlamentní opozice se snažila vládu – nikoli témata a smysl těchto voleb – co nejvíce kritizovat (ale nijak novátorsky), mimoparlamentní politické subjekty byly v podstatě málo výrazné a s výjimkou několika jedinců nebyly schopny veřejnost zaujmout.

Za symbolickou považuji „superdebatu“ na CNN Prima News ve čtvrtek večer. Duel dvou premiérů – Babiše a Fialy – byl smutným vyjádřením naší současnosti. Údajně to byl „střet hodnotové politiky proti bezbřehému populismu“, ale tak to přece vůbec nebylo. Nebylo to ani tak, jak tvrdí Pekarová Adamová (pořád se přistihuji, že chci říci paní Pekarová Adamová, ale nikoho by ani nenapadlo říci pan Babiš a pan Fiala), která to vidí jako střet „politika slušného“ s politikem, který „šíří strach“ a který je „lhář“. Opačný tábor říká, že se premiér Fiala „hodí pouze na debatu o tom, kolik andělů se vejde na špičku jehly“ a že zbytek jsou jen prázdné fráze. Někteří účastníci následné diskuse se soustředili hlavně na to, zda je větším problémem špatná Fialova angličtina nebo nedokonalá (i když v posledních letech nesmírně vylepšená) čeština Babiše.

Mne nejvíce zaujalo, že se univerzitní profesor Fiala domnívá, že debata ukázala „rozdíl mezi hodnotovou a poctivou politikou a chaotickým a bezbřehým populismem“. Podotýkám, že nebudu volit ani jednoho z těchto dvou pánů, ale tak to přece nebylo. Mne při debatě hlavně zaujala proměna názorů obou pánů v čase. Babiš před lety ani v sebemenším nebyl kritikem konceptu Evropské unie a teď se jejím kritikem stal. Fiala – jak uváděním jeho citátů z doby před deseti lety kouzelně vystihla Prima CNN – byl nejprve velkým kritikem EU (nejen detailů, ale celého konceptu) a teď se najednou do EU zamiloval (a dokonce tvrdí, že je EU méně ideologická než dříve).

To jsou zajímavé proměny. Já jsem teď v květnu jako předvolební dokument vydal knihu svých textů s názvem „30 let polemiky o Evropě“, ve které jsou mé texty o tomto tématu z let 1992-2004. Jsou teď publikovány bez jediného zásahu, bez jediné změny, ani čárka či tečka v nich nebyly změněny. Naši dnešní špičkoví politici by nic takového udělat nemohli. Odvažuje se dnes premiér Fiala mluvit o Evropě, když ve svém starém videozáznamu říká „někdo se zaklíná Evropou a spoléhá na bruselské koncepty, ale které to jsou? Znáte nějaký, který opravdu funguje? Já tedy ne.“ Kdybych to řekl já, bylo by to s mými názory konzistentní. Fiala předvedl svou nekonzistentnost.

Dnes si však nemohu odpustit ještě jedno téma. Od vylodění jednotek spojenců v Normandii dne 6. 6. 1944 a od otevření tzv. druhé fronty uplynulo osmdesát let. Bylo to významným okamžikem nejen druhé světové války, ale i celého dvacátého století. Právě jsem objevil svou fotografii z okamžiku, když jsem byl při šedesátém výročí, tedy v roce 2004, přítomen na těchto oslavách. Stojím tam, spolu s manželkou, s anglickou královnou, s americkým prezidentem Bushem a s francouzským prezidentem Chiracem. Byl to působivý okamžik. Několik let předtím jsem při jedné mezinárodní konferenci spolu s americkými delegáty kladl věnec na hřbitově amerických vojáků, kteří při této operaci zahynuli. Ty spousty prostých křížů byly velmi výmluvným sdělením.

Přesto není možné nezmínit i některá další fakta. Druhá fronta v Evropě byla otevřena v červnu 1944, tedy celých pět let od zahájení druhé světové války a jen jedenáct měsíců před jejím ukončením. Je třeba za to Americe poděkovat, ale současně je třeba připomenout, že v té chvíli už byla válka prakticky rozhodnuta. Byla rozhodnuta na východě, do jisté míry i na jihu (dva dny předtím byl spojeneckými armádami obsazen Řím, a tím de facto skončil nejvýznamnější evropský pomocník Německa, Mussoliniho Itálie). Vojska Sovětského svazu už byla tisíce kilometrů od Moskvy, před Varšavou, a právě začínala operace Bagration, která měla více zaměstnat německé armády na východě. Říkal jsem to včera mladší generaci a ta přiznala, že to tak prostě a jednoduše neví.

Učme se z dějin.