To všechno jsou definiční charakteristiky mentality dnešních Evropanů. Jen staromilci se tomu brání. Německý, politicky angažovaný byznysmen Wolfgang Reitzle publikoval počátkem srpna široce citovaný článek s názvem „Iluse blahobytu bez výkonu a úsilí“, který by i u nás měli všichni číst.

Druhým hlavním důvodem ekonomické stagnace Evropy je vítězné tažení zelené ideologie, která už od 60. let každým dnem nabývá na síle. Našla svou vlajkovou loď v konceptu globálního oteplování způsobeného emisemi CO2, čili lidmi. Tato zhoubná, nevědecká doktrína se stala oficiálním náboženstvím. Její přímý vliv na ekonomickou stagnaci Evropy je nepopiratelný.

Někteří aktivisté globálního oteplování – bohužel i v naší vládě – to sice popírají, ale data jsou neúprosná. A souvislost s bojem s emisemi CO2 také. Píšu o tom teď proto, že mne zneklidnila zpráva OSN ze závěru minulého týdne s nadpisem v ČTK: „Tempo snižování emisí nestačí na to, aby se podařilo dodržet cíl omezit globální oteplování na úrovni 1,5 stupně do konce století“.

Znamená to, že nastane další veliký tlak na boj s CO2, což – přeloženo do češtiny – znamená na normálnost našich životů. V Praze budou Hřibové všeho druhu ještě silněji preferovat cyklistiku, ministři Hladíkové budou za peníze daňových poplatníků financovat zateplování starých budov výletníků z měst, kteří obsadili venkovské domy po babičkách (a při své preferenci výletů k moři tyto chalupy příliš často nenavštěvují), Síkelové budou dále doplňovat zásobníky drahého zemního plynu (když se rozhodli nepoužívat ruskou ropu), apod.

Za těchto podmínek, když k tomu ještě přidáme, že bude paní Černochová nakupovat drahá americká letadla, ač je jasné, že na ně nemáme, evropská ekonomika, a zejména svou ekonomickou strukturou specifická ekonomika česká, růst nemohou. A znamená to také, že v této situaci Fialova vláda nemůže nikdy vyrovnat státní rozpočet a musí ho financovat buď na dluh (který bude splácen neznámo v jak vzdálené budoucnosti), nebo inflací, která přispívá k vyrovnání rozpočtu hned. Jedinou cestou z této pasti je nová transformace ekonomiky, která však předpokládá transformaci myšlení lidí. To musí nastat dříve. Po komunismu lidé věděli, že je pokračování ve stejném modelu (ekonomiky i myšlení) nemožné. Teď to lidé bohužel ještě nevědí.

Zejména u nás. Pokud bude Ukrajina, a všechno s ní spojené, vytknuto před závorku, jinak řečeno nesmí se o tom mluvit, jenom na všechno kývat, pak nedopadneme dobře. Není více antiruská země (nemluvím-li o malých, stále se vylidňujících pobaltských republikách) než Polsko. Přesto „Varšava nezruší zákaz dovozu ukrajinského obilí, protože by to poškodilo polské farmáře“, řekl polský premiér Morawiecki. Na názor Bruselu „se nechce ohlížet“. Kdy naše vláda začne uvažovat neukrajinsky? Jsou toho vůbec paní Pekarové a Černochové schopny?

I když jsem byl většinu svého života pilným návštěvníkem kin a členem filmových klubů, teď už do kina nechodím. Film se změnil a já nejsem ochoten se s tím smířit. Pak už mi bohužel zbývá dívat se na Hercule Poirota, komisaře Maigreta nebo komisaře Montalbana (tam je aspoň hezká Sicílie). Kdysi slavný a film vpřed posouvající festival v Benátkách nedávno ocenil dílo naší (všichni v EU jsou vlastně „naši“), i když spíše polskou režisérku Hollandovou za politicky korektní film Hranice. Dříve dával benátský festival ceny za filmy nekorektní. Paní Hollandová je mistr, ne-li velmistr, ve vybírání si politicky korektních témat.

Ještě že tam byl na své rozlučce Woody Allen a vyjádřil se k „prohřešku“ španělského prezidenta fotbalového svazu svým pověstným roztomilým způsobem. Politická angažovanost začíná dominovat všude. I my vyšleme do klání o Oskara film o bratrech Mašínech. Ani prezident Havel, ani já, ani prezident Zeman jsme jim státní vyznamenání nedali. A to jsme byli tři velmi rozdílní lidé.