O tom, že se Američané v Perském zálivu nalézají ve více než složité situaci, také svědčí Trumpovo přemítání o vyslání pozemních amerických sil na íránské území. Kde to má být a zda tomu tak vůbec bude, teprve uvidíme, každopádně by šlo o mimořádně riskantní rozhodnutí, které by válku významně eskalovalo. Bývá obvykle velmi zavádějící srovnávat historické události s dnešní realitou, ale i v březnu 1965 rozhodnul Lyndon Johnson s posvěcením Kongresu také „jen“ o nasazení „pouze“ 3 500 amerických mariňáků na obranu letiště v jihovietnamském Danangu, aby na konci téhož roku už měli Američané ve Vietnamu 200 000 mužů a byli plně vtaženi do války. Přízraku vietnamského (ale také iráckého a afghánského) krachu se prostě zbavit nelze a jen doufejme, že Trump, Rubio i Vance jsou si toho vědomi.
 
Válka s Íránem už ovšem nemá jen jednu frontu. Stupňování intenzity války pokračuje. Otevřeny byly i fronty druhé. Izrael, vedle soustavných úderů na Írán, rozvinul druhou frontu v Libanonu. Ač tvrdí, že bombarduje výhradně pozice proíránského Hizballáhu, zdá se, že kromě leteckých úderů již provádí rozvinutí svých pozemních sil do hloubky libanonského území. V souvislosti s izraelskou operací v Libanonu zazněl i téměř neuvěřitelný výrok izraelského ministra financí a jedné z nejvýznamnějších postav současného Netanjahuova kabinetu Bezalela Smotriče, že „Bejrút bude brzy přeměněn v hromadu sutin podobně jako Gaza“. Je něco podobného – po desítkách tisíc Izraelem mrtvých a zmrzačených v Gaze – ještě vůbec možné vyslovit? Nebo je to další důkaz, že Izraeli je všechno úplně jedno, hlavně když Pandořina skříňka s názvem Blízkých východ prostě vyletí do vzduchu?
 
Druhou frontu otevřeli také Hútiové, jemenští proíránští povstalci. Íránskými raketami, kterými disponují, začali ostřelovat Izrael a světu i hrozí, že uzavřou úžinu vedoucí do Rudého moře, a tedy přístup k Suezu. Pokud by k něčemu takovému mělo dojít a současně zůstal uzavřen Hormuzský průliv, následovala by ropná katastrofa.  Snadno by se tak mohla vyplnit i íránská hrozba o „barelu ropy za 200 dolarů“. Důsledky raději nedomýšlejme!
 
Jaké pozice k této válce zaujímá naše dnešní vláda? Nechci nijak hodnotit aktuální plány premiéra Babiše a jeho ministra průmyslu Havlíčka o zastropování marží prodejců pohonných hmot, to na mysli nemám. Jde mi o to, zdali naše politika vůči spojencům srozumitelně naznačuje, že izraelsko – americká válka s Íránem naše zájmy nesmírně poškozuje a zda se to USA a Izraeli snažíme „nějak“ vzkázat.
Nic takového ale zatím vidět není. Naše zahraniční politika je určována americkými zájmy, ty jsou orientačním kompasem našeho chování a my se nijak tomuto stavu nevzpíráme. Aniž by to sice někdo řekl nahlas, vypadá to, že celá současná česká politika (vládní i opoziční) je přesvědčena, že „co USA dělají, správně dělají“. Podobně nekritický postoj zastáváme i vůči izraelskému chování.

Dochází tak ke zvláštní asymetrii, s jakou naše zahraniční politika přistupuje k hodnocení dvou rozhodujících válečných konfliktů dneška. Na jedné straně neoblomně tvrdíme, že ruská agrese na Ukrajině je porušením mezinárodního práva a Rusko považujeme za ztělesnění všeho myslitelného zla, na straně druhé česká politika izraelsko – americké údery proti Íránu nekritizuje, porušováním mezinárodního práva neargumentuje a každá raketa nebo bomba, které dopadnou na íránské nebo libanonské území, dopadají podle českých politiků asi chvályhodně na ta správná místa.

Vcelku jasně tuto nevyváženost předvedl i současný ministr zahraničí Petr Macinka. Když byl, ve světle dramatického růstu cen ropy a plynu dotázán, zda nepřišel čas na hledání cest k ruským surovinám, odpověděl rezolutně: „Dokud trvá válka na Ukrajině, tak ruské suroviny nejsou tématem“. Takže na jedné straně zlé Rusko, se kterým „se nevyjednává“, na straně druhé „spravedlivá válka proti ose zla, ať to stojí, co to stojí“. To je názor, který bych čekal od Macinkova předchůdce Lipavského, pravdou však asi bude, že Babišova vláda se v proukrajinských, proamerických a proizraelských názorech od té Fialovy příliš lišit nebude.

Neočekávám, že si český ministr zahraničí bude zvát amerického velvyslance na kobereček, ale ve chvílích, kdy už je zcela zjevné, do jaké bažiny Izraelci a Američané svět táhnou, by přece jen méně nekritické servilnosti a více objektivního realismu bylo namístě.