Dnes je tento text trochu opomíjený, ale snadno dostupný v cenách okolo dvaceti Kč. Zřejmě ani rozpadající se Knihovna Václava Havla a majitelka jejího jména Dagmar Veškrnová-Havlová neuvažují  o jejím novém vydání. Přesto je zvláštní výpovědí o době, kdy prezident, tehdy mimo úřad a v době rozpadajícího se federativního Československa, se vyznával svým obvykle překotným způsobem ze svých obav. A jak říká v dedikaci Žantovského životopisu Havel (2018), obával se, že by  mohl být považován nejen za hrdinu, ale i strašpytla. Jak o sobě říká ostýchavě  v dedikaci této knihy (in Argo 2014). 

Můžeme to brát jako metaforu autora, který učinil dva smyšlené umělé jazyky ptydepe a chorukor ústředním  motivem svých dvou divadelních her Zahradní slavnost a Vyrozumění. Jako autora absurdního nápadu, možná získaného od Ivana Vyskočila, který se ale rodí v reálním prostředí velkého nedorozumění.

Snad si můžeme dovolit jako inspiraci ke studiím letošního horkého léta a přemýšlení o postavení současného prezidenta Pavla mezi mlýnskými kameny, který bez ohledu na jeho intelektuální přednosti a omezení musí, podle našeho názoru, prožívat stejné drama jako Havel v létě roku 1992. A protože je Michal Žantovský opět blízko hradních kuloárů a soukromí prezidenta Pavla, měli bychom se ptát, kde by mohl být další pohled do prezidentského soukromí. Ale i do soukromí Michala Žantovského, dnes poradce a spolupracovníka prezidenta Pavla,  které také není křišťálově průhledné.

Pavel, samozřejmě, není Havel! Havlův přítel kameraman Stanislav Milota, dlouholetý partner herečky Vlasty Chramostové, který byl blízko soukromí Olgy Havlové až do jejích posledních dnů, měl pochopení pro profesionální deformaci politiků tohoto druhu. Říkal jí  „udělal se mu prezident“. Nebyla v tom žádná zloba, jenom jakési až dětinské rozčarování z toho, že tuto infekční chorobu u politiků tak běžnou nepoznal dříve.

Ani generála a prezidenta Petra Pavla nemusíme hned vidět jako ti, kteří jej dnes takovým chtějí vidět. Jako zrádce národa, zaprodance vlasti cizorodému velkému kapitálu. Jako desorientovaného politika, který si nevybral vhodné spolupracovníky a přátele. Je to kruté a nespravedlivé, ale je to nebezpečí, které čeká na Ibsenovy Nápadníky trůnu (Kongs-emnerne, 1863), kteří touží po moci a aby na ni dosáhli stanou se hrdiny zapomínajícími i na svou zbabělost. Je to stav mysli, který je definován   v Otázce viny Carla Jasperse v části o vině metafyzické,  se kterým se museli  fyzicky, nikoliv filosoficky, zabývat nejen všichni „polistopadoví“, ale i všichni jejich předchůdci, ať už vyznávali jakoukoliv víru a politické názory. Jaspersova vina je nejen německé Schuld. Je to také dluh, který může mít své ručitele, ale i vymahatele. A to už patří do všelidských obav z trestu často nesplatitelného.