V roce 1967 založil kapelu Jazz Celula, která se aktuálně jmenuje Jazz Celula New York.

Na mosteckém jevišti se představí v sobotu 25. listopadu od 19:00 hodin s triem excelentních doprovodných muzikantů z New Yorku.

Žije v Brooklynu, asi 15 km vzdušnou čarou od Sochy svobody. Celý život hraje na trubku, nic jiného nikdy nedělal. Dvacet let v orchestru Českého rozhlasu, ale i v baru, na nádraží, nebo na Hradě prezidentům. V poslední době maluje obrazy. Ve filmu Kalamita Věry Chytilové sehrál slavnou roli nádražáka v posteli.

Rozhovor s ním je jako chytat vítr. Mluví česko-slovensko-americky, občas jako muzikolog, občas jako dlaždič.

Myslíš na něco, když hraješ na trubku?

• Třeba o výplatě. Kolikrát si někde v baru říkám „Ještě pět minut a mám 150 doláčů".

Dnešní mladí muzikanti hodně dají na vytváření image. Taky to nějak řešíš?

• Vieš čo, keď sa niekto veľmi snaží byť akože in, tak je to blb. Jde k holiči a ten ho za sto dolarů rozcuchá. Nebo si dá na hlavu rádiovku a myslí, že je zajímavej. Mě to nebere – buď šlapu a jede to, nebo to stojí za prd.

Co je u trubky nejdůležitější?

• Mozek, dýchání, nátisk, všechno. Trubka je takovej nahej nástroj. Uděláš chybu a spadne barák.

Ještě cvičíš?

• Tak různě, každý den něco utrubuju. Ale nátisk si neuděláš doma, ten si uděláš jenom na kšeftech. Když hraju doma a oteče mi huba, tak přestanu, kdežto na kšeftu musím vydržet. Ale nebolí to.

Proč jsi odešel z Bratislavy do Prahy?

• Nesnášel jsem komunisty, tak mě dali na vojně k pétépákům. Po vojně jsem hrál na trubku v baru Alfa a bydlel u jednoho zloděje v Praze-Libni. Ujal se mě, když jsem spal po nádražích. Měl jednu místnost, postel a ve skříni slepice. Já ale pořád někde hrál! Jen na Václaváku se hrálo asi na pětadvaceti místech! Bral jsem odpolední čaje, kšefty v Rokoku i Obecním domě, tam chodily starý báby lovit dědky. Nejlepší to bylo u Krautgartnera v TOČRu (Taneční orchestr Čs. rozhlasu). Přišel jsem tam jako bažant a oni hráli jako pánbůh. Víc jsem se naučil snad jen od černýho trumpetisty Carmella Jonese v Berlíně.

V Cibulkových seznamech jsi vedený jako Kuba...

• Po tý Kubě po mně fízlové jeli jako svině. Byli jsme tam vyslaní přes Pragokoncert a jedna Američanka se mnou udělala interview. Strašně jsem bolševika umyl, že tady žijeme jak v koncentráku a Pragokoncert je gestapo. Komunistům se to dostalo do ruky a za tři dny si pro mě došli. Jeden fízl byl jakože kamarád „Hele, pomůžu ti, ale něco za něco." Slíbil jsem, že to podepíšu. Ale už jsem měl plán, že vezmu roha.

Máš tři manželky a tři syny (Vajco, Pišta, Džingischán). Nemáš v tom zmatek?

• Ženských bylo hodně, ale svatby jen tři. První s Milenou, měli jsme Vajca. Umřela v Americe, když jsem hrál na šňůře v Německu. Potom Monika. Narodil se Pišta, dneska nosí vestičku a je srovnanej. Myslel jsem, že Monika za mnou přijede do Ameriky a vezmeme se. Už to bylo domluvený, ale prdlo jí v bedně – na emigraci neměla koule, že by mámu vyhodili z práce. Tak jsem to oplakal. Byl jsem v prdeli. S Tchajwankou Wanli se narodil v r. 1990 Djingi a v r. 2005 jsem po koncertu v Ústí poznal Kateřinu, kterou jsem si vzal v r. 2010. V den koncertu má narozeniny, bude mít 54. Nežárlím na ni, protože jí věřím. Mám klid, některým ženským se dá věřit. A ona umí karate, judo a jezdí traktorem! Když řekne, že jsem kokot, tak se nebráním.

Není jazz dnes už vyčerpaný?

• Slovu jazz se vyhýbám. Nechci, aby to bylo na plakátech! Jazz musí být veselý, zábavný, aby lidi mohli tancovat. Nesmí být ukňouraný. Potěší mě, když na můj koncert přijdou mladí a řeknou "Já jazz nemám rád, ale tohle se mi líbilo". Víš, jaký je rozdíl mezi jazzovým a rockovým muzikantem? Jazzový muzikant hraje milion akordů pro tři lidi a rockový muzikant hraje tři akordy pro milion lidí! Kdyby hrál rocker na svatbě, tak ho vypískají. Tam přijde bába, co dělá přes den v kanceláři, a umí dva tisíce písniček. Kam se hrabe Madonna. Hele, starý Američani mi říkali, že ve striptýzových barech měli vždycky dvě pódia – na jednom kapela, kde mohli hráli i giganti a nikdo to neposlouchal, a na druhém se svlíkala kurva. Turisti na ni čučeli a z toho se zaplatila ta kapela.

V New Yorku si prý i výborní muzikanti vydělávají jako pinglové...

• Něco ti řeknu: náš klávesista hrál tři měsíce v televizi v Conan O'Brian Show, na to se dívají miliony lidí, párkrát jsem tam taky zaskakoval. Oni měli každý den před hraním poradu, jenže on jednou nedával pozor, co se bude dělat. Tak ho vyhodili. A víš jak? Šel na plac a tam už seděl jiný pianista. V Americe se s tím nemažou, hned najdou dvacet nových.

Ty bereš každé hraní. Třeba i na svatbách?

• Hraju všechno. Když mi řeknou "Hraj Beatles", tak hrajeme celý večer Beatles. Ale teď je svateb málo, frajeři se asi nechtějí ženit. Anebo si zavolají dýdžeje. Kamarádovi jsem nabízel kapelu zadarmo a on že je už pozdě – žena dala dva tisíce dolarů zálohu dýdžejovi. Ten mával umělým saxofonem a gumovou trumpetou a do toho pouštěl desky. Říkal tomu, že „hraje". Jenže hrát znamená osm hodin denně cvičit, no a pak stejně můžeš dělat toho pingla. Já ale radši půjdu hrát na nádraží nebo na ulici, tam budu mít víc!

Ty jsi nikdy nechtěl být zajištěný?

• Ne. O tom nesmíš rozmýšlet! Lidi pořád špekulujou, co bude, jak bude, pak je porazí auto a mají po penzi. To zajištění ti vezme život, nejsi nikdy svobodnej.

Nejsi z toho denního hraní někdy unavený?

• Mladí nemají disciplínu. Frajer, kterýmu je padesát, se mě ptá: „Jak můžeš odehrát čtyřicet kšeftů za měsíc?" Vstávám v sedm ráno a chlastám jen občas. Horší je, když si dám kafe. To se pak nemůžu zastavit. Když jsem hrával na Třetí Avenue, měli tam Italové mašinu za padesát tisíc dolarů na nejlepší espreso na světě. Vypil jsem jich dvanáct, šel domů a už jely nože. Měl jsem televizi ze smeťáku, kde fungoval jen byznyskanál. Já nemohl spát a frajer tam pořád prodával nože: „Dvanáct nožů za šestnáct babek!" Tak jsem koukal na ty nože.

Odpočinout si nechceš?

• To nikdy. Víš, co mě zabíjí nejvíc? Když jdu do obchoďáku a zpěvák v písničce zpívá tři noty dokola. Od toho si chci odpočinout. Věk mě nezajímá. Víš, jakej si plánuju pohřeb? Vezmu si trenýrky, kde nebude ani značka gumy, sednu si na schody před radnici v New Havenu a tam chcípnu. Ať si zjistí, kdo jsem, ať se starají! Pohřeb stojí tři tisíce babek, já to budu mít zadarmo.