Svátek má: Stela

Politika

Velikost textu:

Zdeněk Zbořil: George Orwell věčně živý

Zdeněk Zbořil: George Orwell  věčně živý

Odvolávat se na visionářství George Orwella a jeho román 1984 je tak banální, až je to skoro trapné. Ale co dělat, když se různé světy snaží toto zmíněné dílo chápat jako scénář naší doby a její budoucnosti, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Zdeněk Zbořil.

Zdeněk Zbořil, politolog
23. února 2021 - 03:20

Ale jako každý scénář nedaří se ani 1984 realizovat do všech detailů. Jen to hlavní - válka mezi třemi světy Oceánií, Eurasií a Eastasií (OEE) se zdá být stále aktuální.

Někteří eurocentristé se domnívají, že  bude jakási Třetí světová válka a sní o bleskovém „tažení na Východ“ nebo „otvírání Číny“.  Je to milosrdně útěšný sen do dějin odcházející Unie, která si nechce  přiznat, že není ničím jiným než další kolonií tří velmocí, které mezi sebou vedou udržovací válku na úkor EU a zbytku světa.

Není to ale nic jiného,  než „Snění o Evropě“ a touha zachovat si, když už dávno nejde o samostatnost, alespoň jakousi autonomii, která by garantovala části Evropy kulturní a civilizační svébytnost.

Slova ministra zahraničí Ruské federace o tom, že jeho země nebude s EU spolupracovat, mžeme  považovat za odpověď posedlosti eurounijních  reprezentantů vyhlašovat nejrůznější sankce vůči RF a ČLR. Ty se nejenom nedodržují, ale dodržovat se v globalizovaném světě ani nemohou. Na druhé straně je   přání, aby bezpečnost Evropy garantovaly Spojené státy svým vojenským potenciálem. Evropa  je pak ochotná platit za to ztrátou své svrchovanosti nad kontrolou své ekonomiky, cly uvalovanými Bílým otcem ve Washingtonu na kohokoliv, kdo ohrožuje jeho zájmy, a také trvalou přítomností vojenských jednotek placených formou národních příspěvků do jen zdánlivě společně pokladny NATO.

Armáda Spojených států, dočasně umístěná na více než devadesáti základnách po celém světě, a také na místech, o kterých víme jen náhodou, má také svůj komerční rozměr. Když přijede do České republiky 28 amerických vojenských lékařů zjistit,  jak jsme na tom s covidem, a zastaví se podle místních obyvatel například na okraji bývalého vojenského prostoru Brdy někde u dvouměstí Jince-Čenkov a nějaký čas stráví u svých anglicky  mluvících skoro tří set osob  v zeleném, můžeme se jen domýšlet, kolik jich je ještě jinde.  Kdo viděl např. některou z amerických vojenských základen v Korejské republice, ví, že jsou obvykle dost dobře placeni, stravováni a přiměřeně izolování, aby se nenakazili od domorodců.

Ve východní Evropě také víme, jak to v takových případech chodí, kolik nás přítomnost vojsk stojí, a jaké nám to občas přináší výhody. Proto nevoláme po úpravě vztahů ČR k novým, dnes už  třicetiletým Spojencům, ale konstatujeme skutečnost, že tomu tak je, že tomu tak bude. Snad jen až do příští změny vojensko-politických plánů Oceánie. Samozřejmě i Euroasie a Eastasie.

To, že někteří z nás dosáhli úrovně tolerovaných „bezvýznamů“, a jiní (asi většina) dočasně trpěných pracovních sil, je stav, který známe z doby, kdy se v Německu ještě domnívali, že „dnes bude jejich Evropa a zítra celý svět“.

Naší kompenzací této malosti jsou zábavná čtení a přemýšlení o mezinárodní politice a jakási nová obliba Karlem Haushoferem kdysi propagované geopolitiky jako vědy. Asi si mnozí ještě pamatujeme na školní znalosti, které jsou dnes velké většině školáků a studentů odepřeny, že tento profesor, blízký Rudolfu Hessovi a dočasně i Adolfu Hitlerovi, který se nechal inspirovat britským geografem Hilfordem Mac Kindrem, kromě svých představ o ovládnutí Lebensraumu (životního prostoru – dnes  asi Euroasii), byl přesvědčen, že v nadcházejícím století se centrem světové politiky stane Tichomoří. (in Geopolitik des Pazifischen Ozeans, 1925).

Geopolitiku  jako ideologii pěstovala ruská emigrace po revoluci 1917 a mnozí z nich se dostali až do blízkosti nejen Rudolfa Hesse ale i Alfreda Rosenberga. Po druhé světové válce byla dočasně zavržena, jako ideologie německé expanze, ale  v zastřené a později otevřené podobě se vrátila nejen na americké univerzity, ale i k významným politikům, kteří se k její terminologii  začali vracet.

Podobně bychom mohli mluvit o vlivu tzv. geopolitiky na zahraniční politiku SSSR. V období Gorbačovových reforem se objevila na ruských univerzitách. V některých případech i s odkazy na produkci memoárové, vizionářské a vědecké literatury  znovuobjevené ruské emigrace.

Dokonce i v komunistické Číně nezanedbávali geopolitické úvahy o mezinárodních vztazích. Mao Ce-tung už na začátku padesátých let 20.stol., v době ještě probíhající Korejské války, propagoval koncepci rozděleného světa do tří celků, ačkoliv nelze říct, že by byl inspirován Orwellem nebo od roku 1955 vznikajícím hnutí nezúčastněných a „duchem Bandungu“ (1955).


K „lidové geopolitice“ nepatří jen připomínání Číny jako Říše středu, ale také světové revoluce inspirované v sovětském Rusku marx-leninismem a v západní Evropě revolučním marxismem. Ze stejně jednoduchého uvažování o z jednoho místa ovládaného „středu civilizací“ si z nedávné doby ještě pamatujeme Trumpovo zvolání Amerika First!

Je pozoruhodné, jak jsou „věčně zelené“ a věčně rašící stereotypy a autostereotypy lidového geopolitizování, které se dokázaly, kromě lidové moudrosti, mediálního světa a světa akademického, dostat i na úroveň reprezentantů tří monumentálních entit odpovědných za stav současného světa.

Opakovat fráze jako Trump, nyní tedy Biden, Putin nebo Si Ťin-pching řekl, udělal, podepsal, navštívil, to jsou zavádějící, často slepá okna do pyramidy moci, která se dělí o skutečnou vládu nad světem, lidstvem a přírodou.

Ačkoliv se někdy domníváme, že už všichni tři polobohové se pohybují za hranicí „zóny smrti“, stále je k ní ještě dost daleko.

Za těmito symboly státu a jeho moci jsou strukturální vztahy, navíc většinou veřejnosti neznámé a dost často obtížně pochopitelné. Vznikají, mohutní a s mločí energií zmenšují prostor pro normální lidské bytosti. Děje se tak ve prospěch „informační chudoby nezúčastněných“, a bez jakékoliv  snahy sdílet s ostatními souhlas či porozumění.



Poslední mimořádnou příležitostí, jak si „zageopolitikařit“ kdekoliv na nejrůznějších místech planety, je změna v Bílém domě, která je americké, ale i světové veřejnosti prezentována jako politická. Někdy dokonce příležitostně i jako změna politického režimu.

O nic takového ale nejde. Mění se kostýmy a kulisy, herci a masky, osvětlení scény.  To vše  obstarávají vždy k jakékoliv změně připravená „média veřejné služby“. Ale velmocenský trojúhelník, stále ještě vymezený množstvím a silou nukleárních zbraní zůstává stejný.

Když opustíme ideologicko-politický slovník, kterým se útočí nejen na veřejnost, ale i politiky pohybující se  na nejrůznějších úrovních, a vrátíme-li se k studiu fyzické geografie, uvidíme, že vést války není dnes zdaleka tak jednoduché, jak tomu bylo v minulosti.

Protože  temné a staré struktury v RF a ČLR toho veřejnosti mnoho neřeknou, musíme si vystačit jen s tím, co na sebe ve své domýšlivosti prozrazuje americká administrativa.

Tak prý nový prezident USA, zatím ještě obměňující personál Bílého domu, už stačil informovat Pentagon, že se bude ve Spojených státech přehodnocovat čínská politika a během nadcházejících čtyř měsíců dojde ke změně názoru na její povahu. Také se ale dospěje k závěru, co je největší geopolitickou otázkou, které dnes Spojení státy čelí. Učiní tak patnáct vojenských a civilních osob (vzpomeňme si na Magnum 12, které mělo konečné slovo v „boji proti terorismu“), kteří mají dojít k závěru, jak „řešit čínský diplomatický, ekonomický a vojenských tlak po celém světě“.

Bude to pro Spojené státy „velká výzva“ (co dnes nejen v USA, ale i jinde není výzvou) a podle některých blízkých této patnáctce je už Čína, jak nazývají ČLR, nespornou hrozbou. Podle Bidena to bude vyžadovat velké úsilí, aby se „pokročilo vpřed“ v záležitostech souvisejících (opět) s čínskou výzvou. A bude to vyžadovat  také „vládní úsilí, spolupráci obou politických stran, Kongresu a silná spojenectví a partnerství“.

Jeden z  nových vládních reprezentantů dodal, že je nutné osvojit si „silové držení těla“ v Tichomořském regionu a na rozdíl od doporučení Karla Haushofera  dodal, že jde také o nám dosud neznámý „Indo-Pacifik“. A také bude třeba „vypracovat nové operační koncepty“.

Kdybychom nevěděli, že američtí prezidenti neříkají vždy jen pravdu, pravdu a nic než pravdu, mohli bychom se obávat, že je už válka na spadnutí. Navíc, když víme, že čínský prezident varoval vládu Spojených států „před chybnými hodnoceními“. Proč se  na této schůzce s Pentagonem nemluvilo o Ruské federaci, Alexeji Navalném, novičoku a surovinových zdrojích, které, jak si myslela bývalá demokratická státní tajemnice českého původu, jsou tak velké, že by neměly patřit jedné zemi, se můžeme jen domýšlet. Třeba na „ruské výzvy“ dojde příště.

Takže se můžeme vrátit zase k Orwellovi. Udržovací „drole de guerre“ mezi třemi velkými entitami probíhá. Lidí na celém světe se obávají, co si na ně OEE nového vymyslí příště a výzva stíhá výzvu. Nakonec ale stejně získá navrch názor těch v uniformách. A ti pak žádné „narativy“ nebudou potřebovat.

Tentokrát, na rozdíl od minulosti,  mají atlasy vojenských stratégů ještě třetí a možná i čtvrtý rozměr. Zemi, biosféru a exosféru. Jen pokud to povede k fatálnímu ničení přírody a budou nejen ohroženy, ale i ničeny řeky a moře, pouště stejně jako věčně zamrzlá půda, může se stát, že zánik civilizací nebude brát ohled na hranice a fronty mezi přáteli a nepřáteli, končí komentář Zdeněk Zbořil.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)