Svátek má: Květa

Politika

Velikost textu:

Zbořil: Evropští socialisté a sociální demokraté zacházejí na úbytě

Zbořil: Evropští socialisté a sociální demokraté zacházejí na úbytě

Socialisté a sociální demokraté, nebo celá tzv. evropská levice,  zacházejí na úbytě, dokonce i když se všichni připravují na oslavu dvoustého výročí narození Karla Marxe. Píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Zdeněk Zbořil.

Zdeněk Zbořil
17. února 2018 - 03:20

Ti, kteří nebudou moci po sjezdové neděli otálet a měli by zaujmout jednoznačné stanovisko, jsou sociální demokraté, jejichž patnáct parlamentních křesel by mohlo nabytí důvěry Babišově vládě usnadnit.  Ať již na začínajícím sjezdu bude předsedou nebo předsedkyní strany zvolen kdokoli (stejně jako místopředsedové), zůstane otázkou, zda všichni zasedající a někteří jen v kuloárech posedávající členové ČSSD budou ochotni k podpoře koaliční vlády společně se alespoň přiznat,  a pokud ano, jak dlouho jim tato vůle ke spolupráci a loajalita Babišově vládě vydrží.

Zatím ČSSD, prostřednictvím svého nejčastěji mluvícího mluvčího Milana Chovance, předkládá své požadavky, ale k tomu, co za to, neřekla dosud nic. Jen z nejčastěji  zmiňovaných  možných předsedů strany bychom asi nemuseli pochybovat o Jiřím Zimolovi, ale už další jména, např. Milan Chovanec nebo  Jan Hamáček jsou symboly minulosti strany, se všemi jejími dobrými a nedobrými rozhodnutími. A ti, o kterých se v ČSSD mluví (např. Miroslav Krejčík, Antonín Staněk, Romana Žatecká, Jan Jukl et al.) mají svou „sobotkovsko-špidlovskou minulost a stavět na jejich slovech by mohlo být ošidné nejen při jednáních o koaliční vládě.

Dokonce si můžeme dovolit domnívat se, že sjezd se rozhodne pro vyčkávací nebo odkládací variantu v naději, že se časem stane zázrak,  ČSSD zaplatí své dluhy materiální a morální a vrátí se k politickému programu, který během posledních let ztratil na přitažlivosti.

Kdybychom se chtěli poučit, jak se sestavuje vláda, mohli bychom vyrazit do sousedního Německa. Dozvíme se tam ale jen o málo víc než doma,  v ČR. Také tam se vyjednává o sestavení „vlády v demisi“, také tam do toho jednání vnášejí disonance  ve volbách poražení sociální demokraté, kteří jsou také jako u nás trochu němečtí, trochu evropští, až internacionální. Také tam se objevují a opět mizí jména a pokud dojde k předběžnému návrhu rozdělení vládních křesel,  hned za několik dnů nebo dokonce hodin se dovídáme, že je všechno jinak.

To, co trochu připomíná ČSSD je fatální volební neúspěch, který přesto několik dnů udržel předsedu SPD ve vedení této strany, ale zbavil jej možnosti být MZV SRN. O velké koalici, hanlivě přejmenované na „groko“,  se jednalo  s Martinem Schulzem, ale  pod tlakem tzv. mladých se začíná mluvit o jeho pádu a o možném rozdělení SPD. Dokonce se znovu dostala na stůl otázka předčasných voleb, které Angela Merklová rozhodně odmítala.

Jedna zpráva je ale  i po nás důležitá. Socialisté a sociální demokraté, nebo celá tzv. evropská levice,  zacházejí na úbytě, dokonce i když se všichni připravují na oslavu dvoustého výročí narození Karla Marxe.

Jean Claude Juncker, předseda Evropské rady oznámil, že se do Trevíru, kde bude část oslav probíhat, podívá. Sice dostal vyčiněno šéfredaktorem Reflexu Markem Stonišem, ale zřejmě to na jeho rozhodnutí poklonit se proslulosti zakladateli „evropské levice“ a První internacionály neovlivní. Autor reflektujícího úvodníku nám sice sdělil, že Marx byl vlastně antisemita, ale zapomněl napsat, že také, jak píše TGM v Sociální otázce, „...o nás Češích, také nesmýšlel dobře“. Na důkaz cituje jeden jeho výkřik, inspirovaný prý jeho sporem s ruským anarchistou Bakuninem, že „Panslawismus ist ein grosse Schweinerei, oder die russische Knute!“ Možná by bylo hned jasnější, co si o evropských „Východňárech“ mohou v Evropě myslet o nás a také o marxismu, který k nám byl dovezen a rozkvetl, byť jak říká český klasik, „s kosmetickou vadou“.


Zdálo se nám, že u nás doma, za pecí, se toho moc neděje, ale při poohlédnutí se za událostmi minulého týdne zjistíme, že jsme se mýlili.

Zejména audiovizuální média pokud mluví o úřadující vládě Andreje Babiše si dávají námahu, aby o této vládě, jejím předsedovi a jejích ministrech důrazně upozornila,  že „jsou v demisi“ a nikoli „v očekávání“ jak předpokládané a probíhající jednání dopadne. Snad tím chtějí občanům vnutit hrůznou představu, že je to vláda méněcenná a nikoli vláda, které Poslanecká sněmovna ČR nevyslovila důvěru.

V komentářích se pak podobně zdůrazňuje, že jde o neschopnost jmenovaného předsedy vlády dohodnout koaliční spolupráci, případně že Andrej Babiš s některými stranami „nejedná“.  Trochu se přitom zapomíná, tak jako vždy, když je třeba,  že hned první vystoupení všech do PS zvolených stran bylo jednoznačným křikem proti jakékoliv spolupráci s ANO 2011. Dokonce,  až s výjimkou KSČM, všichni váhali, zda se mají dohodnout na zvolení předsedy a místopředsedů PS. Zejména však politické strany a jejich předsedové opomenuli, že jakékoli vyjednávání, zejména pak o složení koaliční vlády, musí být dvoustranné, a že k němu musí projevit svou vůli nejméně dvě strany nebo dokonce stran několik. 

Po druhém zvolení prezidenta Zemana do úřadu a po druhém jmenování Andreje Babiše předsedou vlády, které mu nový prezident udělil, nastal, pokud můžeme věřit politickým zpravodajům a komentátorům,  pohyb uvnitř politických stran, dokonce i v těch, které se dlouho ukrývaly za svoji mlčenlivost, nebo alespoň za Čapí hnízdo, které jím spadlo shůry jak mana nebeská.

Zbořil: Nová politika nemůže být postavena na zášti a zlovolnosti

O předčasných volbách v ČR se asi opět začne mluvit, když zejména strany účelově založeného a dnes zřejmě neexistujícího „demokratického bloku“ vytáhly s oddanými mediální koryfeji do  útoku proti Okamurově SPO,  a zejména proti Tomio Okamurovi samotnému.  Za záminku posloužila jeho vyjádření k 500 milionové kompenzaci firmám za likvidaci vepřína v Letech,  150 milionovému daru na pietní úpravu pozemku zbaveného ekologické zátěže a o tom, co se za těch 150 milionů pořídí, zda  památník „romského holocaustu“ v Protektorátu Böhmen und Mähren nebo v celé EU,  zatím nic nevíme, ale jako téma pro zuřivou diskusi to již posloužilo.

Zprávu o Okamurově „zločinu popírání“ jeho kritici rychle rozšířili mezi své blízké v EU. Pokud jim to našeptali Putinovi našeptávači,  mozaiku  zpochybnění důvěry v Evropskou unii můžeme doplnit zase o jeden kamínek. Pan Okamura se  nemusel  ani  příliš namáhat. Snad proto se k tomu přidala ještě vzpomínka  na obvinění předsedy SPO za machinace se stranickou pokladnou a profesionální věštci již přemýšlejí, co SPO udělá se svou volební dotací v úctyhodné výši 173 mil. Kč. Trochu nám to znovu připomnělo, že větší zkušenosti s tunelováním stranických peněz mají  v ODS a hlavně v ČSSD, o jejichž finančních tricích se v poslední době přestalo mluvit.

Podobně jako si tradiční neúnavní sepisovači a profesionální signatáři různých manifestů stěžovali „v Evropě“ na Tomia Okamuru, šli na to téměř neznámí  „katoličtí“ s větším důmyslem. Obrátili se přímo do Vatikánu a varovali Svatého Otce Františka, aby, nedej Bůh,  neprodlužoval  v úřadu primase českého, arcibiskupa pražského  kardinála Dominika Duku po jeho završení věku sedmdesáti pěti let.

V duchu starohusitských bojů proti „ornátům a komžím“ varují před jeho „hnědnoucím nacionalismem“, setkávání  se  s prezidentem České republiky, s nímž se baví i o věcech politických a navíc se kriticky vyjadřuje k problému neřízeného přistěhovalectví do různých částí Evropy. Snad jednou tito odvážní katolíci „vystoupí ze stínu“, abychom se dozvěděli, kdo takto odvážně, byť v skrytu, chce napravovat kardinála.

Trochu to připomíná Cimrmanův nález odvážného protihabsburského manifestu „Svou pravdu nebudeme skrývat!!“ v duté násadě krumpáče v jeho milém Liptákově. Ale zřejmě i tentokrát není hlavním cílem, na který tito odvážlivci míří, kardinál, ale zase jen, znovu a znovu, „stárnoucí“ Miloš Zeman, na rozdíl od Kostěje nesmrtelného na starobylé Rusi, za kterého se považují autoři jeho množících se diagnóz.

Nakonec bychom si mohli ještě dovolit poznámku, že ač jsme tomu původně nevěřili, odehrálo se u nás doma tolik mini-dramat, že je zase o čem přemýšlet. Vybrali jsme jich jen několik, ale myslíme si, že docela dobře dokumentují, co to je bouře ve sklenici vody,  byť „vyservisované“ na stejném podnosu s kávou nebo čajem. Tak jako vždycky.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)