Svátek má: Albert

Politika

Velikost textu:

Plot a ani jeho zbourání v Matiční nic nevyřešilo, situace se nemění...

Plot a ani jeho zbourání v Matiční nic nevyřešilo, situace se nemění...

<< MATIČNÍ - 20 LET (1) >> Někdo si možná vzpomene, že 13. října tomu bude již 20 let, co byl postaven v roce 1999 v Ústí nad Labem v Matiční ulici plot vydávaný aktivisty za zeď, čili plotozeď, která měla rodinné domky trochu hlukově odstínit od činžáků, kde žily desítky nepřizpůsobivých cikánů.

Ulice Matiční v roce 2018
12. října 2019 - 07:20

Stát potom dal městu Ústí úplatek 10 milionů, aby kvůli protestnímu řvaní aktivistů plotozeď rozebrali a postavili ji někde jinde. Takže skončila v oplocení vchodu do ústecké ZOO.

Tehdy nějaký aktivistický magor prohlásil, že by k takové situaci v Matiční ulici nedošlo, kdyby se majoritní společnost intenzivněji starala o vzdělání cikánů, vzpomíná ústecký publicista František Roček.

Klišé o vzdělání je doslova chronické

Velice mě pobavila vzdělávací moudroblbost z úst slovenského občana, bývalého prezidenta Andreje Kisky. Neboť Kiska se tvářil jako chytrý, když v rozhovoru (Reflex 26. 9. 2019) na otázku co s více než 400 tisícem cikánů na Slovensku, z nichž někteří žijí v opravdu středověkých podmínkách, Kiska odpověděl:

„Klíčem je vzdělání. Předškolní výchova, základní škola, bydlení. Ale nic nesmí být zadarmo. Pokud to budeme dělat dvacet let, můžeme něco změnit. Romové tvoří téměř deset procent našeho obyvatelstva a to je opravdu hodně.“

Odpověď byla stejná jako za doby socialismu. Uvidíme za 20 let. To se říkalo v padesátých letech, v sedmdesátých letech, v demokratickém úsvitu 90. let. A dneska také. Stále se čeká 20 let, až dojde k zázraku.

Intuitivně je ve společnosti povědomí, že cikáni jsou nepoučitelní. Prostě jakýsi středověký relikt přežívající i v 21. století?

Ve skutečnosti desítky tisíc cikánů žije stejně jako ti ostatní – Češi, Vietnamci a další občané České republiky. Pokud menší část cikánů žije úplně všedně normálním životem, v čem je zádrhel?

Setkal jsem se s racionálním pohledem, že mnozí cikáni jsou úplně dole, protože neumí využívat možnosti institucí současné (moderní) společnosti, protože základem dnešních dobrých vztahů je mít přehled o neustálé proměnně více méně anonymních tržních mechanizmů.

Tyto postupy jsou sice odlidštěné, ale v některých situacích vysoce efektivní a vedou k prosperitě, takže nakonec odlidštěné postupy vedou ke zvýšení lidské pohody v životě, což je nepříliš optimistický, ale reálný popis lidské společnosti.



Rodina může být i pastí

Cikáni se většinou snaží najít jistotu v „institucích tradičních společností“, což je jiné označení pro velkou rodinnou síť. A na ní navazuje rodinné podnikání v přeneseném smyslu slova – snaha uživit se jako ti ostatní v rodině: Při jednoduché manuální práci jako má bratranec, nebo při nádeničině na černo jako má jeho otec.
Umí využívat možnosti oficiálních institucí současné (moderní) společnosti v rámci sociálního systému.

Základ života mohou vytvořit sociální dávky znásobené výrobou dětí. Různé dávky na pět dětí jsou lepší než dávky na jedno dítě.

Rodinné skupiny využívají lidské zdroje mnohem méně efektivně než „odlidštěné organizace“ gádžů orientované na výkon, tedy na zisk.

V souvislosti s tím není od věci upozornit, že existuje řada studií o problémech společného vlastnictví. Základní problém je v tom, že k cizím lidem (byť i blízkým sousedům na vesnici) se chováme v nejlepším případě neutrálně, kdy se to hodí i sobecky. Organizovaná (nejen tzv. dnešní moderní) společnost se na dobrovolné přispívání k obecnému dobru nespoléhá. Již od starověku to, co nazýváme společné projekty, jako např. stavby cest, vodojemů či hradeb, společnost financuje nedobrovolně z daní.


Cikáni v institucích tradiční společnosti (velké rodiny) zůstávají kvůli pocitu nejzákladnější jistoty. Ale je to spojeno s problémy ve vztazích, které si ale nemusí rodina plně uvědomovat. Velká tradiční rodina má zákonitě tendenci ke společnému vlastnictví, ale také demotivuje lidi pracovat. Výplata těch, kteří pracují, je rozdělena mezi rodinu. Ale pracovní úsilí a náklady (např. na cestu) nese pracující jednotlivec. Je proto výhodnější pracovat málo a spoléhat se na pomoc ostatních členů komplexní rodiny? Na první pohled to vypadá jako lenost, jde však o racionální reakci: Proč hledat práci, stačí občasné brigády. Člověk by pracoval více, kdyby nebyl součástí rozsáhlejší rodinné solidární sítě.

Proto pohled na cikánský problém není jednoduchý.

To samozřejmě nevylučuje prosperitu rodinných firem, dílen a zemědělských hospodářství. Rodinná tradice je spojena s racionální dělbou práce a jasným ekonomickým cílem.


Vůle relativní bezmoci

V obecné rovině se u cikánů možná nejedná o nepřizpůsobivost, pokud jde o jejich obecné chování, ale o lpění na tradicích. Ne, že by tradice pro ně měly zásadní význam, jak si myslí různé cikánsko - romští romantikové, ale proto, že se neodváží vzdát se rodiny. Je to jejich jediná jistota, byť nemá skutečnou přidanou hodnotu. Nezajistí jim práci a vzdělání, ale provizorní život, který po letech se stává stabilním životem na úrovni minima možností, ale také požitků. Mimo okruh gádžů.

Momentální zvýšení statutu je možné jenom nahodilou krátkodobou dobře placenou prací, která mnohdy přechází v kriminální činnost: Z člověka se stane dealer drog, člen zlodějské skupiny nebo si žena přivydělá prostitucí a s ní i bratr, který ji pase.

Proto je cenná sociální intervence u rodin, kde se rodiče snaží sehnat a udržet si práci, posílají děti do školy, protože to je základ pro to, aby se v budoucnu měly děti lépe než jejich rodiče. A v současnosti aby rodina zažila normální život gádžů.

Kniha „Aktivisté a cikánský problém - Boj za lidská práva jako mírný terorismus v mezích zákona“, vznikla jako reakce na depresi lidí zabývajících se bytovou politikou a správou domů, kteří zoufají nad debilitou politiků, a terorismem cikánů a aktivistů, které mají za zadkem. Do tisku půjde kniha za měsíc.


Od konce 2. světové války se většinová společnost utěšuje, že za 20 let to bude s cikánskou populací lepší, a marně. Cikáni zůstávají součástí své neefektivní tradiční chudé společnosti, protože jsou příliš chudí a neumí využít možností industriální společnosti jako gádžové.

Gádžové uvažují, v závislosti na schopnostech dítěte, jaký učební nebo studentský obor by byl nejlepší, který v dalších 5 až 10 letech asi nejvíce „posype“ a zaručí dítěti lepší bydlo.

Problém je o to větší, že v cikánských společenstvích je samozřejmý jejich momentální zvykový potenciál rozhodování, což lidsky řečeno znamená: Co je momentálně výhodné, je pro nás výhodné, oficiální právo je pro gádže, nás jenom svazuje, aniž z něho máme něco pozitivního.

Proto s explozí svobody v cikánském společenství zavedli demokratickou diktaturu kapitálu lichváři, kteří doslova ničí rozsáhlé rodiny slovenských cikánů, podobná situace byla také v některých českých cikánských lokalitách.“

(rp,fr,prvnizpravy.cz,foto:fr)