Svátek má: Darina

Politika

Velikost textu:

Bašta: Používáme slova, o jejichž původu většinou nic nevíme

Bašta: Používáme slova, o jejichž původu většinou nic nevíme

S dávnými i nedávnými českými dějinami nás více než naše znalosti a vzpomínky spojuje náš jazyk. Píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Jaroslav Bašta.

Jaroslav Bašta
18. února 2018 - 03:20

Používáme slova, o jejichž původu většinou nic nevíme, a teprve když se o něj z nějakého důvodu začneme zajímat, jsme překvapeni, že k nám promlouvá dávno zapomenutá (a současně tak aktuální) historie. Výrazy prošvihnout, průšvihář, průšvih jsou památkou na českého soudce a politika Karla Švihu a jeho soudní proces z jara roku 1914.

Tehdy vypukla tzv. Švihova aféra, ve které byl čelný politik České strany národně sociální obviněn z toho, že je placeným policejním špiclem pod krycím jménem Wiener (byl předsedou poslaneckého klubu národních socialistů v Říském sněmu ve Vídni). Informaci zveřejnily noviny Národní listy patřící konkurenční politické straně. Dr. Karel Šviha okamžitě rezignoval na všechny své funkce a zažaloval Národní listy, ale v dlouhotrvajícím soudním procesu se nedokázal obhájit a vyvrátit nařčení. Pro všechny tehdejší české noviny byla tato aféra tématem číslo jedna až do Sarajevského atentátu na arcivévodu Ferdinanda. Neformální Národní soud Karla Švihu označil za zrádce národa, aniž jej vyslechl.


Slova průšvih a prošvihnout obohatila hovorovou češtinu a samotná podivná soudní pře inspirovala Franze Kafku k napsání jeho světoznámého Procesu. Aféra zmizela ze stránek českých novin až po vypuknutí První světové války. V roce 1917 T. G. Masaryk poprvé veřejně vyslovil pochybnosti o Švihově vině a po vzniku Československa se otevřely policejní archivy. Ukázalo se, že zrádce národa byl nevinen. Nespolupracoval s policií, ale s následníkem trůnu arcivévodou Ferdinandem, nepsal udání na své kolegy, ale připravoval podklady pro reformu mocnářství, které se z dvoustátí Rakouska – Uherska mělo stát trojstátím Rakousko – Uhersko – Česko.

Protože na těch podkladech pracovalo více lidí a arcivévoda chtěl celou záležitost utajit, financování Švihova think - tanku se dálo přes policejní fondy, peníze putovaly rovnou do pokladny národních socialistů. Všichni zasvěcení proto v procesu především chránili následníka trůnu. I za cenu toho, že před veřejností budou vypadat jako neschopní blbci a chaotici (policie) nebo padouši (Dr. Šviha). Spoléhali se na to, že s novým císařem a jeho reformami vyjde pravda najevo. Sarajevský atentát jejich naděje zmařil.

V čem je tato více než sto let stará historie poučná pro dnešek? Obávám se, že ji musíme považovat za modelovou situaci pro krizi naší politiky a žurnalistiky. Tenkrát ani dnes se nikdo nezamýšlel nad motivy toho (či těch?), kdo utajený materiál z policejních spisů vynesl. Tehdy to byl ojedinělý exces, dnes již  převládající trend a metoda žurnalistiky, který ve svých důsledcích vede ke zneužívání orgánů činných v trestním řízení k likvidaci politické konkurence. Varovná pro nás všechny je skutečnost, že tyto účelové trestní kauzy zasahují všechny politické úrovně, od komunální přes krajskou až po celostátní.

Jaroslav Bašta: Politická pornografie

Jejich základním znak představuje splynutí zájmů části představitelů silových rezortů a vybraných novinářů a jejich vzájemná úzká kooperace. Některá vyšetřování politicky motivovaných případů probíhají téměř online v novinách, televizi a rozhlase, informace získané utajeným způsobem (např. odposlechy) se již dávno staly součástí diskreditačních či předvolebních kampaní.

Zvláště varovné je pak ještě jedno poučení z historie – na jaře 1914 noviny ve všech evropských zemích se dlouze rozepisovaly o možnosti vypuknutí velké války, jenom v Čechách to nebylo aktuální téma. Všichni se věnovali jen Švihově aféře. O pár desítek let později básník František Halas popsal princip činnosti médií dodnes platnými slovy: „smlčují hlavní, medují vedlejší...“ Svou báseň končí slovy „tatrmani, tatrmani“. Co k tomu dodat? Je to průšvih.

(rp, prvnizpravy.cz,foto:arch.)