Svátek má: Barbora

Komentáře

Zbyněk Fiala

žurnalista

Krize nám otevře oči

Hrátky s plynem pro Evropu znovu ženou ceny energií vzhůru. Alespoň tam, kde si ji domácnosti a komunity nevyrábějí vlastní.

Evropské ceny plynu stouply o 15 procent po rozhodnutí německého regulátora, že pozastavuje schvalování plynovodu Nord Stream 2. Okamžitě se objevily předpovědi, že plynovod začne fungovat nejdřív v druhé polovině příštího roku. Rostou obavy z tvrdé zimy, zatímco zásobníky jsou leckde vyčerpané. Rusko nadále dodává podle dlouhodobých smluv, ale evropský trh přešel na krátkodobé kontrakty z burzy, které se s tím míjejí. Dříve jsme znali konflikt dlouhodobých závazků a krátkodobých zdrojů jen z latinskoamerických měnových krizí. Nyní tedy pokrok dostoupil až sem.

Děsivé zálohy, které mají platit bývalí klienti zkrachovalé Bohemia Energy, jsou cenou za české váhání. Alternativa vlastní energie ze solárního panelu na střeše nebo obecní výtopny se najednou mění ze zajímavosti na nezbytnost. Nedá se říci, že by tyto příležitosti dříve unikaly vládní pozornosti. Vláda si jich byla dobře vědoma a systematicky dělala všechno pro to, aby se nemohly uchytit. V minulých dnech v Praze proběhly dvě zajímavé výstavy (dokonce ve stejný den, prý jde o konkurenční boj), jedna o elektromobilitě (e-Salon) a druhá o obnovitelných zdrojích a chytrých sítích (Smart Energy Forum). Spousta toho, co se tam nabízelo, se v českém právním prostředí nedá použít.

Na evropské úrovni je zaručeno právo občanů sami si vyrábět, sdílet a prodávat vlastní energii. Dokonce se tomu věnovaly hned dvě směrnice, které vznikaly souběžně, jedna o energetickém trhu bez ohledu na zdroj a druhá o obnovitelných zdrojích. Měly být přejaty do národního práva do poloviny letošního roku, tedy dávno před současnou krizí. Nestalo se. Současná česká energetická krize je tak prohloubena faktem, že v Česku se tento evropský závazek nesplnil.

V Česko to vidíme jinak. Evropský klimatický program je českou vládou považován za příčinu energetické krize a špatné situace automobilového průmyslu. Jako plácnutí do vody však vyzněl pokus českého premiéra Andreje Babiše o jeho zmírnění. Babiš nakonec dosáhl jen toho, že po čtyřech hodinách marného vyjednávání na bruselském energetickém summitu EU dostal příslib revize trhu s emisními povolenkami. Ta proběhla opravdu rychle, a tak se nyní od Evropského trhu s cennými papíry dozvěděl, že žádné záměrné manipulace nezjistili.

Můžeme ještě tvrdit, že úřad se měl víc snažit, ale byl by to projev zoufalství. Nelze zastřít, že vedeme marný boj na chvostu evropského postupu a připomínáme batole, které si zakryje oči, aby bubák zmizel. I malý hošík však zjistí velmi snadno, že naléhavou potřebu nelze řešit proti větru. A v Evropě zcela jasně vane směrem k bezuhlíkové ekonomice, a to z řady velmi pádných důvodů. Dají se shrnout slovy, že klimatické změny představují obrovskou ekonomickou hrozbu, která se však může změnit v příležitost.

Je tu nástup stále výkonnějších a současně stále levnějších technologií, které tu příležitost činí stále dostupnější. Přitom je zřejmé, že převratné technologické inovace jsou doprovázeny také převratnými sociálními inovacemi, jako je energetická decentralizace a soběstačnost. Dokonce i na mikroúrovni. Otevřelo to cestu k demokratické revoluci v energetice a vlastně i v celé ekonomice, kterou už postřehla mladá generace vstupující do voličského věku.

Klimatický program je racionální. Evropa důvěřuje zjištěním armády vědců, kteří nás informují nikoliv o vidinách s očima v sloup, ale o tom, co naměřili. Ostatně nejdůležitější příspěvky klimatické vědy máme z jinak konzervativní Británie, odkud také přišel první seriózní vládní ekonomický výpočet (ve Sternově zprávě z roku 2006), že klimatická krize je nákladnější než aktivní pokusy o změnu.

Jde také o to být technologickým a průmyslovým lídrem nové epochy a nepřenechávat všechno jen Číňanům nebo Američanům. Ve Sněmovně reprezentantů právě Bidenovi prošel druhý balíček financí pro sociální síť a klimatický program. Částka 555 miliard dolarů na klima na příštích deset let je klíčovým nástrojem programu, která má dosáhnout snížení skleníkových emisí do roku 2030 na polovinu ve srovnání s rokem 2005.

Není konečná, teď se o ni rozpoutá boj v Senátu. Ale i kdyby byla, nebude to stačit, tvrdí nezávislá výzkumná organizace Rhodium Group, je to jen třetina až polovina toho, co bylo třeba. Z toho je zřejmé, že to, co považujeme v Česku za okrajové téma, ve Spojených státech dominuje. Jde zřejmě o největší strategickou chybu Babišovy vlády.

Teď je to obzvlášť zřejmé, když na nás dolehla energetická krize, která postihne podstatnou část obyvatelstva. Mnohé i tak, že se ponoří do energetické chudoby. Jinými slovy, budou v zimě mrznout. Je to důsledek toho, že česká politika se tradičně podvoluje zájmům velké energetiky a jaderné lobby, krátce, zájmům, které za jedinou realitu považují svoje zisky. Přitom je tu spousta dalších krizí, pandemií počínaje a třeba zničenou ornou půdou, kontaminovanou pitnou vodou nebo umírajícími oceány konče, které nás nutí uvažovat v mnohem širším kontextu, než jsou čtvrtletní výkazy zisků a ztrát. Nakonec se nám ty krize hezky propojí. Například virus, jak známo, preferuje nastydlé.



Ostatně o nebezpečí změny klimatu nepochybují ani Češi, jen doufají, že zrovna nám se to vyhne. Zjistil to exkluzivní průzkum Českého rozhlasu a agentur PAQ Research a CVVM, který proběhl na jaře, tedy hluboko před současnou energetickou krizí. Ačkoliv v českých médiích je taková hustota klimatických popíračů, že se tam skoro nevejdou, přesto 93 procent dotázaných Čechů a Češek zaznamenalo existenci klimatických změn. Jen se v nich často špatně orientují. Pozoruhodné byly například odpovědi na otázky týkající se propojení globálních změn klimatu s domácím suchem. Vyschlá vlastní studna je vnímána jako něco úplně jiného než vysychající a hořící les na druhém konci světa.

Na čele žebříčku českých obav byl tak nedostatek vody, a hned na druhém místě migrace. To může být dost třaskavá směska. To nejhorší ze změn klimatu se Česku možná opravdu vyhne, nejtvrdší důsledky klimatických změn míří jinam než do evropského mírného pásma. Zrovna nám poskytují značnou ochranu pohraniční hory. A řekněme, že se suchem si poradíme, když přestaneme drancovat lesy a věnujeme také větší pozornost obsahu organických látek v půdě. Nakonec můžeme zůstat ostrůvkem normálnosti.

Ale kam asi zamíří příští migrační vlny? Co se asi stane, až se pohnou ti, koho sucho, požáry a neúroda přinutí opustit neobyvatelnou pustinu? Ta může vzniknout nejen v Africe či na Blízkém východě, ale i na evropském jižním křídle. To abychom se znovu oplotili. Znovu se potvrzuje, že Země je jen jedna a prodělají všichni, když si ji necháme zničit.

Zbyněk Fiala