Svátek má: Sabina

Komentáře

Zbyněk Fiala

žurnalista

Brexitové volby

Jako blesk z čistého nebe přišla zpráva, že britská premiérka Theresa Mayová žádá předčasné volby na 8. června, tedy za 6 týdnů.


Ještě minulý týden přitom hovořila o řádných volbách roku 2020. Jenže z Brexitu se stává stále tvrdší oříšek a volby budou příležitostí, jak se o tuto odpovědnost podělit s občany.

Co se stalo, že britská premiérka Theresa Mayová tak překvapivě oznámila, že požádá parlament o vypsání předčasných voleb? Samo o sobě to tak divné není, předčasné volby jsou oblíbeným nástrojem britských premiérů. Běžně se používají k zakonzervování nějakého příznivějšího hodnocení vlády, byť obvykle jen v mírném předstihu před řádným termínem.

To, že je nečekaně vyhlásila Theresa Mayová o tři roky dříve, má však logiku. Je to reakce na silnější rozhodnutí občanů, které mezitím proběhlo v referendu o odchodu z EU. Sama Mayová se stala premiérkou hlavně proto, že výsledek tehdejší vládu zděsil a nikdo jiný se nechtěl nového úkolu ujmout. Nyní, kdy byla podána definitivní přihláška k evropskému rozvodu a začíná jít do tuhého, Mayová potřebuje posílit autoritu, nahlodanou výhradami, že ji jako premiérku občané nevolili.

Tiskové komentáře teď poukazují na příznivé hodnocení vlády v průzkumech veřejného mínění. Veřejnost oceňuje na Mayové její rozhodné vůdcovství, které prokázala, když na téma Brexitu prohlásila, že je „lepší žádná smlouva než špatná smlouva“. Že se tedy nenechá vydírat. Tohle je třeba zúročit ještě dřív, než bude zřejmé, co to opravdu přinese.

Z čistě politického hlediska mají teď rychlé volby spoustu výhod. Opozice je rozvrácená. Šéf labouristů Jeremy Corbyn je ve stálém konfliktu s většinou labouristických poslanců. On je považuje za zkamenělé pozůstatky minulého vedení a oni se ho zase snaží zbavit pod nejrůznějšími záminkami funkce. Volební prohra labouristů by tak paradoxně pomohla jak poslaneckému křídlu strany, tak vládě. Win, win, čteme jim z očí. Ale mohou se mýlit.


V mnohém se situace podobá tomu, co se odehrává ve Spojených státech. Stranické rozdělení ustupuje do pozadí a hlavním hybatelem politického dění je obecná nespokojenost s politickou mocí, s establishmentem, s celkovým vývojem, kterou není snadné na něco přilepit. V Americe se to nakonec hodilo na migranty („postavíme zeď“) a globalizaci („pořádně zdanit a proclít dovozy“), v Británii na EU.

Jenže pára se měla jen popustit, nikoliv úplně vypustit. Referendum o Brexitu sice vyhlásila Konzervativní strana, ale její vedení agitovalo ve prospěch setrvání v EU, a Labouristé taky. Corbyn se lišil jen tím, že se trochu držel zpátky, je přece opozice. Jenže pro Brexit nakonec hlasovali jako konzervativní, tak labourističtí voliči. Vedení obou stran se ocitlo v poli poražených.

Vypsání předčasných voleb vyžaduje souhlas dvoutřetinové většiny v Dolní sněmovně, což nebude problém. Proti červnovému termínu nikdo není, Corbyn už podporu slíbil a menší opoziční partneři, liberálové a skotští národovci také.

Těžko mohou dělat něco jiného. Skotská národní strana nesouhlasí s Brexitem a chce se znovu pokusit o nezávislost Skotska, aby pak požádala o jeho setrvání v EU. Jeremy Corbyn má trochu jinou motivaci. Samozřejmě uvítá, že v poslaneckých lavicích – i kdyby měly zůstat opozičními – budou jiní labourističtí poslanci. Má to však těžší než Skotové, jejichž většina v referendu hlasovala proti. Labourističtí voliči často hlasovali pro. Corbyn se proto může profilovat jen na jiném pojetí britské budoucnosti mimo EU.

Přinejmenším se může vymezit proti hrozbě, že Británie nasadí takříkajíc jaderný arzenál obchodní války s EU, to znamená radikálně nižší daně a možná i nižší environmentální a pracovní standardy. To by byl přímý útok na veřejné služby sociálního státu a na postavení pracujících, hnaných do „závodů ke dnu“. Corbynovi se tak nabízí téma, ke kterému lze využít silných stránek tábora jeho stoupenců, bojovných odborů a aktivistických občanských organizací, agitujících „zdola“ na sociálních sítích a dům od domu.

Může také poukazovat na to, že referendum o Brexitu bylo zmanipulované lživými argumenty o výhodách „nezávislé“ Británie, ze kterých se nyní klube jedna obrovská nevýhoda za druhou. Zděšená City propadá panice, že přijde o evropské trhy, a tím i o postavení světového finančního centra. Obchod mimo jednotný trh EU znamená celnice a dlouhé pohraniční kontroly. Průzračná hranice napříč Irskem mezi republikou a severní částí Spojeného království se může znovu změnit v bariéru a probudit staré násilí. Pupeční šňůra se Spojenými státy ztrácí smysl, až Británie přijde o vliv v Bruselu.

Volební kampaň tak může být příležitostí k hlubší debatě o skutečných perspektivách Spojeného království. Ostatně parlament už dal najevo značnou nervozitu, když si prosadil, i za pomoci soudu, že má právo vládu kontrolovat nejen v okamžiku, kdy předkládá sdělení Evropské komisi o záměru odejít z EU podle článku 50 Lisabonské smlouvy, ale také v průběhu jednání a nakonec i před podpisem hotového „rozvodu“.

Naděje Mayové, že posílí svůj mandát a najde si vstřícnější parlamentní podporu, proto není až tak jistá. Volební preference může vážná kampaň změnit. Vládu nemusí ochránit ani krotká média, která se tak ochotně zapojila do senzačního kraválu, tvořícího základ brexitového podvodu. Velká média už nemají monopol na veřejné mínění. Na druhou stranu, vláda potřebuje, aby veřejnost řekla k dalšímu postupu své v situaci, kdy se o vážných věcech mluví vážně, bez prázdných gest a šaškování.

Premiérka Mayová tedy překvapila a budoucnost ukáže míru její prozíravosti. V každém případě prokázala sportovního ducha. Červnový termín dává prostor pro kvalitní kampaň, žádná snaha zaskočit občany v době, kdy jsou všichni otupělí letními vedry a trmácivou cestou za dovolenou. Marná sláva, základní britské hodnoty zůstávají inspirací. I když se to třeba jejich tvůrcům zrovna vymklo z ruky.

Zbyněk Fiala
vasevec.cz