Svátek má: Hana

Komentáře

Biden, Chášukdží a zákon pouště

Prezident USA sklidil doma kritiku za návštěvu Saúdské Arábie.

Prezident USA sklidil doma kritiku za návštěvu Saúdské Arábie a podání ruky tamnímu vládci, který dal pokyn k vraždě svého kritika Chášukdžího. Ideální materiál k pochopení, že čisté zlo ani čisté dobro se v píscích Arábie nenachází, píše v komentáři pro MF DNES velvyslanec v USA Hynek Kmoníček.

Když v dubnu 1945 vznikaly saúdsko-americké vztahy, zachovaná konverzace amerického prezidenta F. D. Roosevelta se zakladatelem saúdského státu králem Saúdem do velké míry předjímala celých 80 následujících let konverzací severoamerické kultury s pragmatickým světem beduínské pouštní civilizace. V něm vám poušť odebere vše zbytečné, čemu my máme tendenci říkat civilizace, a udělá z vás to, co jediné v ní může přežít – zoceleného pragmatika základních lidských instinktů, něco mezi farmářem selského rozumu, sociálním inženýrem, vůdcem rodiny a sériovým vrahem.

Tenkrát před 80 lety vysvětloval harvardský právník, milionář a potomek staré newyorské holandské rodiny Roosevelt saúdskému vladaři, že dva miliony Židů v americké okupační zóně v Evropě nemají kam jít, a že by Saúdovo království vidělo příští ustavení Izraele na Blízkém východě. Král Saúd, který stále ještě úsměvně preferoval ukládání ropných příjmů království do bedny pod postelí namísto do banky, nejdříve problém nechápal ale nakonec se po beduínsku prezidenta zeptal: „Já tomu nerozumím Židé byli ve válce s Němci a vyhráli. Měli by si tedy vzít jejich domy, proč by si měli brát naše domy? To nebyla naše válka".

Někde u této konverzace dvou myšlenkových vesmírů ve skutečnosti začíná reálné porozumění zatím posledního dějství tohoto dramatu aneb skutečného pozadí právě proběhlé Bidenovy návštěvy v Saúdské Aarábii a Izraeli jakož i jeho jednání s Muhammadem bin Salmánem, mužem, který se vědomě, fyzicky i myšlenkově zakladateli státu Saúdů v mnohém podobá. Jakoby se prostě na téma vraždy Džamála Chášukdžího a ropy opakovala dobře známá situace z poloviny minulého století, jen s novým námětem, ale tradiční zápletkou.

Jak se očekávalo každý hodnotitel Bidenovu návštěvu viděl tak, jak ji sám předem vidět chtěl. Kritici Američanů v tom viděli zradu amerických ideálů lidských práv, američtí progresivisté z Demokratické strany popření Bidenových předvolebních slibů, středoví američtí republikáni opožděný příchod pragmatismu, kdy s dvěma největšími světovými dodavateli ropy (po USA nejvíce těží Saudská Arábie a pak Rusko) nejde bojovat současně. A celou tuto politickou hru klamavých odrazů šikmých zrcadel spojoval pozoruhodně umělý narativ o hlavním saúdském disidentovi Chášukdžím, nalákaném na istanbulský konzulát za účelem středověkého rozčtvrcení. Když se totiž zblízka podíváme, co v této již tisíckrát omílané historce, končící přejmenováním ulice u saúdské ambasády ve Washingtonu na Chášukdžího, úplně základně chybí, objeví se nám obrázek mnohem složitější, než se všem vyznavačům jednoduchých historek dobra a zla kdy do příběhu hodilo.



 Disident ale kde že...

V první řadě je nutno pochopit, že Chášukdží byl příležitostným kritikem bin Salmána, ne disidentem v našem pojetí, opravdovým novinářem v Saudské Arábii ani být nemohl a v USA se jim de facto nestal, namísto toho pracoval po takřka dvě desetiletí jako poradce šéfa Saúdské tajné služby a že měl svoji zpravodajskou cenu, je jasné. Obvykle působil jako důvěryhodný kanál organizace Muslimského bratrstva, považované v Saudské Arábii, stejně jako v ČR za teroristickou skupinu. Bratři mu věřili, protože byl současně jedním z nich mnozí si ho tady v USA ještě pamatuji, jak vždy na veřejných vystoupeních hájil své právo být kýmkoliv, například Muslimským bratrem.

Aby měl Chášukdží ještě o něco větší zpravodajskou bonitu, udržovala se o něm legenda, že býval příležitostným kanálem saudské služby ke svému příteli z dětství jménem Usáma bin Ládin. Chášukdží navíc v době, která se mu stala osudnou, trávil podle své manželky čas hledáním cesty, jak se do Saúdské Arábie zase navrátit. Jestli právě tímhle nějak přitáhl pozornost pravých vrahů, zůstane nejspíš navždy nezodpovězeno.

 V každém případě postava romantického bojovníka za svobodu proti zlým Saudům, jaký dnes vykresluje jeho turecká snoubenka (o níž Chášukdžího manželka nadále skromně žijící ve Virginii ze spropitného za číšničení v libanonské restauraci neměla ani potuchy), je viditelně něco úplně jiného než postava dobře propojeného saúdského exzpravodajce a hluboce věřícího konzervativního wahhábisty a člena Muslimského bratrstva. Skutečným důvodem saúdské brutality muselo být tedy něco jiného než umlčení „nejnebezpečnějšího kritika režimu v zahraničí“, kterým prostě Chášukdží nikdy nebyl, a to ani příležitostně. Příběh skutečného Chášukdžího jeho vraždou nekončí. Dokonce je i možné, že jí teprve začíná, protože nebýt jí, tak by se nikdy nedostal do témat státnických rozhovorů.

 Podivuhodnou náhodou Spojené arabské emiráty právě teď odsoudili amerického právníka Asima Ghafúra na tři roky a k následnému vyhoštění za daňové delikty. State departement oficiálně popřel, že by se tak stalo na americkou žádost, jak Emiráťané ještě včera tvrdili. Jak se to týká naší historie? Právě Ghafúrzastupoval Chášukdžího v civilněprávních sporech v USA, což oficiální vyznavač polygamie v Americe nejspíš opravdu potřeboval. Někde tam a v rijádských koridorech moci a protislužeb různých zápasících klanů více než pěti tisíců saúdských dědiců moci a jejich soupeřících zaměstnanců bude nejspíš onen klíčový moment.

Kvůli čemu byl Chášukdží zavražděn,  je klíčovou otázkou celého případu. Muhammad bin Salmán opakovaně tvrdí, že od něho nikdy nic nečetl a v životě ho neviděl (obojí se mu dá věřit¨, na druhé straně by k jeho likvidaci bez jeho souhlasu v autokratickém státu nemohlo dojít. Saudské vysvětlení že „to jenom příliš agilní úředníci a ti byli potrestání“, zůstane přijet přijatelné zase jenom pro Saúdy. Jedno je jasné – mrtvý Chášukdží napáchal Arábii takové škody, jaké za svého života napáchat nemohl a nechtěl.

Je-li naopak nějaký saúdský disident až náramně živýí, je to dr. Saad Al-Džabri, dlouholetý zástupce ředitele saúdské rozvědky. Ten po převzetí moci bin Salmánem hned vyklidil kancelář a zmizel do Kanady i s mnoha saúdskými a rodinnými tajemstvími vládnoucího klanu. Mimochodem druhý tým, který vyjel ze Saúdské Arábie v době likvidace Chášukdžího, směřoval právě za ním do Kanady. Příznačné ale je, že „dobří známí" z Blízkého východu al-Džabrího varoval a tak byl saudský čtrtý tým vyhoštěn přímo z letiště. Saúdové pak změnili taktiku a obvinili podivuhodně movitého úředníka al-Džabrího z krádeže půl miliardy dolarů ze státních protiteroristických fondů. Tu on popírá, ale vzhledem k tomu, že mu kanadský soud zatím obestavil majetek, úplně s prázdnou do tohoto sporu Saúdové asi nešli.

Porno z Tisíce a jedné noci

Příští osud al-Džabrího je ve hvězdách a zajímavé by bylo vědět zda v rozhovorech s Bidenem chyběl úplně či částečně, úmyslně či neúmyslně, z jedné či druhé strany. Všichni se ptali na Chášukdžího. Ale právě al Džabrí a nikoliv Chášukdží, je oním hlavním disidentem a primárním nebezpečím stability jak v Saúdské Arábi, tak uvnitř její vládnoucí rodiny, alespoň z jejich pohledu. Veřejné například prohlašuje, že vlastní ve dvou kopiích nahrávky Muhammada bin Salmána, kde má vysvětlovat svůj plán na zavraždění tehdejšího saúdského vladaře Abdulláha pomocí jedu, který získal z Ruska.

Lze předpokládat, že pro případ jeho náhlého úmrtí je v jeho sejfu ještě mnohem více a části z toho se ještě pokusí zvýšit svojí bonitu pro západní tajné služby. Tam mu z minula nejeden člověk dluží doslova životem. Al-Džabrí byl totiž klíčovým zdrojem pro odvrácení několika připravovaných teroristických operací, včetně výbušniny již cestujících v roce 2010 v jistém americkém letadle a jejich zneškodnění při mezipřistání.

Chášukdží, sl-Džabrí, Muhammad bin Salmáni. Ani jeden z účastníků příběhu se nevejde do evropských šablon kladných či záporných hrdinů a standardních definic politika, novináře či státního zaměstnance se to spíše jako jakási politická pornografie z Tisíce a jedné noci. Zákony pouště jsou jiné než ty sepsané parlamentní demokracií. Můžeme se tvářit, že tomu tak není, ale v realitě diplomatických jednání vždycky znovu narazíme na zcela odlišný způsob přemýšlení, jný hodnotový svět, vycházející z nám velmi vzdáleného způsobu života.

Úkolem diplomatů není hodnotit morální rozměr toho či onoho politického kroku, ale porozumět jeho skutečným motivům z obou stran. Probíhající diskuze o návštěvě amerického prezidenta v Saúdské Arábii je ideální materiál k pochopení, že čisté zlo a čisté dobro se v  píscích Arábie nenachází a jeho evropsko-američtí hledači jsou navždy odsouzení k přenášení vlastních hodnotových měřítek do zcela odlišného kontextu, tuto základní pravdu pouště nikdy nepochopit. Je dobré si to pamatovat.

Hynek Kmoníček
idnes.cz